Na jednu stranu mě to už nebaví
vysvětlovat, ale na tu druhou není den, kdy by se někdo nedivil a vysvětlovat prostě "musím" a to je vážně
už docela únavné, i když to samozřejmě nikdo nemyslí zle.
V určitých případech mi to ale
přijde až krapet úchylné, když třeba nějaký chlap prohlásí něco v tom
smyslu, že se jí to jednou bude hodit, anebo ho na ní začne vyplazovat taky. Eh,
to prosím nedělejte.
Ale abych začala od začátku.
Sofinka se narodila s velkým
jazykem, který se jí nevešel do pusy. Na ultrazvuku nic nebylo vidět a nic nikomu nepřišlo podezřelé. Až na
tom posledním těsně před porodem bylo vidět, že má jazyk pořád venku a různě ho
vyplazuje. Nám to přišlo docela roztomilé a smáli jsme se tomu, jak vtipně to vypadá. To jsme ale nevěděli, co nás čeká.
POROD A ŠESTINEDĚLÍ
Narodila se císařským řezem s váhou
3,91kg, takže byla docela velká. Do toho ten jazyk a měla i takové oteklé oči. Což se
personálu nelíbilo a padlo něco o známkách Downova syndromu, ale to jsem hned vypustila
a dělala jsem, že nic neslyším. Pro jistotu se jí v porodnici odebrala
krev, aby se zjistilo, jestli má všechny chromozomy v pořádku. Přišla za
mnou nějaká specialistka s papíry, které jsem musela podepsat, ale
uklidňovala mě, že to nic být nemusí.
Docela jsme kvůli té velikosti jazyka bojovaly s kojením,
protože se nemohla správně přisát a já měla prsa jak zkamenělé konve. Byly mi
doneseny savičky, že jsou lepší jak klobučky, tak abych to zkusila s nimi. I
přes to, že se mi to příčilo, jsem to zkusila ale bez efektu. Chvíli se zdálo, že se chytá, ale nevydrželo jí to (naštěstí) moc dlouho. Když pak
přišla jiná sestra, tak jsem jí rovnou řekla, že savičky nechci, že nepotřebuju
s takovým problémem rozhodit kojení a že to určitě zvládneme i bez toho.
Snažila jsem se odsávat pístovou
odsávačkou, což byl pro mě horor. Bože můj, to byla tak neskutečná dřina a bolest až to snad neni možný. Ždímala jsem každou kapku a nic se pořádně
nehromadilo, i když jsem se ždímala i půl hodiny. Vůbec to nešlo i kdybych se na hlavu stavěla. Aspoň jí nedokrmovaly UM,
ale dávaly jí to mé odstříkané a díky bohu za to, že jsme šly třetí den domu.
Kojení jsme tak nějak zvládaly, bojovaly jsme co se dalo a zvládly jsme to i díky tomu, že byla a je Klaudinka stále kojená. Nevím, co bych dělala bez takové živé chodící odsávačky :-) Problém byl ale v tom, že byla Sofinka strašně uplakaná a furt se chtěla jen chovat nebo kojit. V 9 dnech se u ní objevila moučnivka a samozřejmě to přešlo i na mně - tedy moje prsa. Já už nevěděla co s ní a ze zoufalství jsem sahala po dudlíku, i když se mi děsně příčí. V tu chvíli jsem ale objevila první (a jedinou) výhodu toho velkého jazyka a to takovou, že se jí přes něj ten dudlík nevešel do pusy. Začala jsem se normálně smát, protože mi přišlo, že se tohle prostě nedá vymyslet a potvrdilo se to, jací jsou děti učitelé :-)
Zhruba po měsíci přišly výsledky krve. Vyšlo, že je naprosto zdravá, nic co by
bylo jinak. Tak jsme si konečně ulevily a chvíli byl klid.
ZAČÍNÁME PŘIKRMOVAT
V 5 měsících jsme začali s příkrmy.
Zvolila jsem formu BLW právě kvůli tomu jazyku, aby si všechno mohla řídit sama
a vypadalo to, že to bude fungovat. Nejdříve zeleninu hlavně zkoumala a sála. Vysávala z ní šťávu a zkoumala konzistenci, vzhled a barvu.
Pak ale zjistila, že může jíst i jiné věci
a najednou se do všeho začala hrnout. Tím jak se hrnula se víc a víc dávila a
ve finále vše vyzvracela. Jazyk jí bránil v tom, tu potravu zpracovat. Buď
jí ten kousek hodil do krku, že se začala dávit (což je obranný reflex) anebo
jí ten kousek vystrčil ven.
Viděla jsem na ní, jak moc by chtěla jíst a jak s tim pak následně bojuje a nakonec i přes tu práci vůbec nic nesní. Byl to stres jak pro ní, tak i pro mě a proto jsme postupem času příkrmy úplně zrušily a byla opět plně kojená.
Když přicházelo léto, tak jsem zase postupně zkoušel aspoň syrové kousky na olizování a žužlání. V té době jsme navíc měnili pediatra, který o všem věděl a tím, že Sofinka prospívala jak měla, tak s tím neměl problém. Sám řikal, že je důležité, aby se seznamovala a ochutnávala. Takže jsem jí sem tam dala něco nepravidelně do ruky, ale aby měla několik jídel denně, to zas ne.
Na stanování, koncem června, slupla meruňku takovým způsobem, že zůstala jen slupka a zavedla si i vodu. Tak jsem si řekla, že je to asi nějaké znamení zase začít trochu pokračovat a opět jsme příkrmy zkusili sem tam nabídnout.
Postupem času jsem na ní začala pozorovat, že už jazyk začíná mít víc schovaný. Hrnutí a zájem o jídlo nabíral na síle a koncem červencem, v necelých 10 měsících, ochutnala první maso - pečené kuře. To jedla s naprostou chutí a bez dávení. Já jen koukala a žasla, jak jí chutná a jak jí to najednou jde. Bylo vidět, že jí tu potravu jazyk stále vyhazuje z pusy ven ale zlepšení mi přišlo veliké.
BUDE JÍ ROK!
Čas letí jako smetí a Sofinka přesně za týden oslaví svůj první rok. Teď ve mně úplně hrklo, když jsem to napsala. Za TÝDEN, už jí bude ROK! Cože?!
No ale k věci :-D Poslední dobou musí ochutnat úplně všechno, co máme v ruce. Takže se musíme docela dost hlídat, protože je jak magnet. Jakmile si přineseme něco k jídlu, tak připeláší k nám a začne se dožadovat ochutnávky bez ohledu na to, co zrovna jíme. Může se doslova roztrhnout, aby něco dostala.
Takže poslední dobou pravidelně několikrát denně dostává ochutnat. Stále jen ochutnat ale už je to mnohem pravidelnější a na to, že poi prvních měsících měla zavedeno jen pár druhů ovoce a zeleniny, tak teď má zavedeno už všechno možné - samozřejmě ale vhodné pro její věk.
No i když .. ne vždy se to podaří. Je všude a sbírá všechno co je jedlé i nejedlé. Dokonce zvládne křupky! A to bez dávení! Joo výživově sice nula nula prd ale radost z křupky je vážně veliká :-D
Nejdřív jsem si říkala, že snad nebude mít ani dort k narozeninám, ale připravím jí jen něco na patlání. Nakonec si pohrávám s myšlenkou, že bude mít hodnotný dort hezky i s korpusem, když zvládá s přehledem i kousky buchty.
DUMKY, ŽALKY A CO DÁL?
Postupem času tím, jak poroste, by se jí jazyk měl srovnat do normální velikosti. Může to být ve třech letech, může to být v pěti letech - bůh ví. Já ale doufám, že to bude co nejdříve, ať už máme opravdu klid.
Může také nastat problém s mluvením, protože si na ten jazyk bude šlapat. Což vidíme už teď při žvatlání, že ho kolikrát nechá venku a žvatlá i přes něj.
Ať nás čeká co nás čeká, my určitě vše zvládneme s prstem v nose :-)
Chce to opravdu velkou, hodně velkou dávku trpělivosti a vyčkat. Nic jiného stejně nezbyde.
Mimochodem
s nim umí naprosto neskutečný kousky :-D Umí ho protočit do všech
stran, olízne si nos, zahne ho pod bradu a udělá na něm pomalu až schod
:-D
Pokud se potýkáte s něčím podobným, tak věřte, že v tom nejste samy. Uteče to jako voda, a pak už bude jenom dobře! Držím pěsti, přeji hodně štěstí a taky pevný nervy :-)
