Na ubytování jsem narazila úplnou náhodou a doslova nám vyrazilo dech. Apartmán o velikosti 3+1 ale celých 100 metrů čtverečních! Dětský pokoj se třemi postelemi, velká manželská postel, parádní sedačka, plně vybavená kuchyň a taky jídelní stůl, ke kterému se vejdeme všichni.
Nejdříve jsem to nechala stylem buď to vyjde nebo nevyjde ale po všech útrapách s babyclubem jsem chtěla opravdu vypadnout "z reality". Termín mi byl nabídnut buď v polovině července anebo až v polovině srpna. Tak jsem po něm chňapla prakticky týden před odjezdem a v tu ránu jsem začala plánovat, googlit a vyhledávat ty nejlepší výlety, ať z toho vytřískáme co nejvíc se dá.
Pojďte se s námi vrátit na naši Šumavskou dovolenou, kdy jsme vyjížděli na celodenní výlety po okolí a vraceli se do apartmánu většinou až za tmy. Inspirujte se krásou Šumavy i apartmánu, který je celý zahalen do lesního tématu.
Pohodlně se usaďte, přeji příjemné čtení :-).
APARTMÁN V PRALESE
Parádní rodinný apartmán se nachází v obci Lenora. Holky si ho zamilovaly na první dobrou a my s Tomem taky. Útulný, hřejivý a doslova jako doma. Tam by byl víkend opravdu škoda a jeden večer jsme měli dokonce čas se natáhnout na sedačce. Ach.
Hned jako první vás zaujme nádherná fototapeta, která na vás Šumavu doslova dýchne. Velká pohodlná sedačka a ještě pohodlnější křesílko. Máte možnost i televize - Tomáš si vzal malou konzoli, ale to jsem se mu vysmála už při balení hahaha :-D. Pokud by vás jelo víc, sedačka je rozkládací a na ní se tedy musí také spát jak v oblacích.
Skříňka plná knih a deskových her. Tu jsme teda časově neměli možnost úplně prozkoumat do detailu, ale chválím výběr deskovek, které už dávno nejsou jen Člověče nezlob se, Monopoly apod. Moderní deskovky do každého apartmánu, týpíčka, chatičky, srubu .. no prostě kdekoliv!
Velká prostorná kuchyň s jídelním stolem, ke kterému se pohodlně vejdeme úplně všichni. To bylo bááájo! My s panelákovou kuchyní a stolem, kam se sotva vmáčkneme, tohle vůbec neznáme a o to víc jsme si užívali každé ráno se společnou snídaní.
Kuchyň je plně vybavená s indukcí, mikrovlnkou, varnou konvicí, lednice je s mrazákem a vedle najdete Nespreso kávovar, pro vaši ranní dávku kávy. V šuplíkách jsou hrnce, pánvičky, talíče, misky, veškeré příbory. Opravdu jsme si užívali každý detail apartmánu a poprvé jsme si díky tomu vyzkoušeli indukci (doma máme plyn).
Ložnice je malá ale bohatě stačí. Velká manželská postel, ve které jsme spali s mrňousem (ale je možnost cestovní postýlky) a i přes to jsme měli každý hromadu místa kolem sebe. Spalo se nám královsky! Což bylo důležité, po náročných výletech se vyspat do růžova. Postel je pohodlná. Hned vedle je věšák na oblečení a před postelí menší odkládací stolek.
Dětský pokoj holky nadchnul. Hned si rozdělily postele a dokonce si začaly třídit i hračky, což mě teda v první chvíli dostalo. Než jsme vyrazili na výlet, nechaly jsme je chvíli všechno okoukat a pohrát si, protože to bylo nové a měly potřebu prozkoumat úplně vše.
Pokoj je velký, prostorný a děti se můžou schovat i do stanu, hrát si u stolku anebo využít prostornou podlahu, na které si postaví svůj svět z dostupných hraček, kterých je tam opravdu víc než dost.
Hračky jsou rozmístěny do boxů i košíků. Najdou si tam svoje batolata, školkové děti ale i starší školní děti a dokonce jsme tam objevili i pár hraček pro našeho mimiňáka. V šanonech jsou omalovánky, luštění a různé sešity i papíry.
Koupelna je oddělena od toalety. Vana má samostatný kotel pro ohřev vody a před vanou je předložka z paměťové pěny. Dostupný je také fén pro vysušení vlasů a ručník pro každého je samozřejmostí.
Chodba, do které vstoupíte hned po otevření vchodových dveří. Po pravé straně najdete prostorný věšák a botník. Po levé straně je větší zrcadlo. Proutěná polička pro odložení klíčů či mobilních telefonů. Po levé straně je vstup do kuchyně a z té vejdete do obývacího pokoje, ze kterého vyjdete v zadní části této místnosti. Po pravé straně je vstup do ložnice, na toaletu a do koupelny a přímo před vámi je dětský pokoj.
ŠUMAVA - DEN PRVNÍ
Cesta do Lenory od nás ze Sokolova trvala zhruba 4 hodiny s tím, že ráno vždycky nabereme skluz .. tomu se nemůžeme vyhnout a nedaří se nám plánovat tak, abychom vyjeli bez skluzu. Takže než jsme dojeli na místo a než jsme se ubytovali, bylo kolem 14 hodin odpoledne a my stihli jen dva výlety - za to jsme si ale dali tak moc do nohou, že nás hned druhý den bolely :-D.
Jako první jsme se vydali k Boubínskému jezírku. Auto necháte na placeném parkovišti, kde se po cestě zpátky můžete najíst a občerstvit. Sympatický pán, který obsluhuje občerstvení vám všechno vysvětlí, ukáže, poradí. Z parkoviště jsou to k jezírku pohodové dva kilometry. Nejdříve projdete kolem stromu duší, což je národní památních zemřelých v lesnictví. Přibližně v polovině cesty potkáte návštěvnické centrum Idina Pila, kam doporučuji zajít na prohlídku a kde jsme zakoupili sešítky, do kterých holky všechno zaznamenávaly a tiskaly i razítka.
"Jezírko bylo vybudováno v roce 1833 jako splavovací nádrž (klauza) k posílení toku a pro lepší plavbu dřeva z boubínských lesů na Idinu Pilu a do sklárny v Lenoře krátkodobým intenzivnějším vypouštěním nahromaděné vody po dobu plavení." Ráda bych šla i stezku Boubínským pralesem, i přes její náročnost, ale byla zavřena, tak jsme šli alespoň k jezírku a rozhodli jsme se vydat na rozhlednu Boubín. Když už jsme na Šumavě, chtěla jsem dát přednost základu Šumavy před uměle vytvořenými stezkami pro děti. Proto jsme stihli jen dvě zastávky za den.
Boubínské jezírko je nádherné, křišťálové, klidné, tiché. Mohli bychom tam být nekonečně dlouho - holky si sedly na lavičky a ke stolu, aby si ho mohly zakreslit do svých sešitů. Vede k němu v jednu chvíli krásná dřevěná lávka, která končí u trasy plné kořenů. V tu chvíli jsme kočár museli doslova hodit na rameno. K jezírku pak vede několik dřevěných schodů. Kočár jsme nechali pod nimi, vzali malého do nosítka a vyšlápli pár schodů k jezírku.
A jelikož jsme od příjezdu moc nesnědli a nějaké večerky a samošky na Šumavě úplně nefungují, zastavili jsme se v občerstvení, abychom snědli něco teplého. Počasí zrovna nebylo úplně horoucí. Já si dala gulášovou polévku, holky chtěly párky, Klaudi sekanou a Tom si dal klobásu. Musím říct, že všechno bylo poctivé a výborné.
Na rozhlednu Boubín jsme přeparkovali podle navigace na volném parkovišti někde za kolejemi a čekal nás pořádný zápřah na nohy. Někdo udával 6km, někdo 4km .. nakonec to bylo asi 4,5km čistě na rozhlednu. Rozhodli jsme se jít lepší cestou z Kubovo Huťi, která měla být vhodná částečně i pro kočárky ale ty bláááho, to bylo nekonečný.
Když už jsme se blížili rozhledně, čekaly nás schody, které nebyly úplně v dobré kvalitě ale bylo vidět, že se na nich pracuje a že se opravují. Kočár jsme nechali pod schody a dali se na cestu nahoru. To bychom si tady u nás na západě nedovolili, ale tam jsme věřili, že by se nikdo ty kiláky s kočárem netáhnul a taky, že tam v pozdější večer jen tak někdo další nepůjde.
Konečně jsme na místě, hurááá. Doprkýnka turniket! Nene! V tu chvíli se mi pomalu zastavilo srdce, protože jsme neměli žádný drobáky a představa, že jsme se vyškrabali nahoru a nedostaneme se na rozhlednu byla na kolaps. Turniket jsme ještě nikdy nezažili a že lezeme po rozhlednách docela často. Naštěstí se dalo platit kartou a spokojeně jsme si nahoře oddechli u krásného výhledu.
Rozhledna má "pouze" 109 schodů a je celá dřevěná. Tomáš proto dost váhal, jestli tam vyleze .. nemá důvěru k dřevěným rozhlednám a jen tak ho na nějakou dřevěnou (ale ani na kovovou) nedostanu. Ten výhled je naprosto dechberoucí, tak se nechal uvrtat a výhled jsme si užili naprosto všichni.
Cesta dolu mi přišla mnohem náročnější, asi jak byla celá z kopce a nohy víc zabíraly nebo protože jsme víc pospíchali, abychom nedojeli úplně za tmy. Fyzicky mi přišla těžší ale zase to šlo teda o kus rychleji. Holky si na rozhledně odpočinuly a zase letěly střemhlav dolu. Většinou po výletech ještě řádí a nechce se jim spát. Tentokrát ale padly do postele a hned spaly, to bylo znamení povedené únavy. To byl náš první den.
ŠUMAVA - DEN DRUHÝ
Druhý den jsme se vypravili za vlky do Srní, navštívili jsme miniaturu i přímo zříceninu Hauswaldské kaple se zázračným pramenem, dále nás cesta vedla k rysům a jelenům a celý den jsme završili na překrásných slaťích - jezerní a chalupské a to zrovna když zapadalo slunce a mělo to kouzelnou atmosféru. Pojďme ale postupně od začátku dne.
Vlčí výběr v Srní má své parkoviště přímo před návštěvnický centrem a zabral nám neplánovaně a hlavně nečekaně víc jak tři hodiny. S tím jsme vlbec nepočítali a byla to docela čára přes rozpočet, což moje plánovací "JÁ", které mělo naplánovaný podrobně celý den, docela špatně neslo, ale nějak jsme se s tím poprali.
Je totiž plný krásných frotáží od Lesního světa a holky si potřebovaly obkreslit úplně všechny. Tak si představte víc jak deset různých frotáží, kdy každá ze tří cácor ji potřebovala zakreslit. Uff ale co, je to krásná památka a ty frotáže vypadají opravdu nádherně.
Expozice je věnovaná především vlkům, ale můžete si přečíst zajímavé informace také o dalších šelmách (medvědech, šelmách lasicovitých apod). V návštěvnickém centru, kromě toalet, je také automat na kávu. Nemusela jsem po ránu honit někde cestou kávu, ale dala jsem si v klidu na místě.
Hned za návštěvnickým centrem je hřiště pro děti, kde se samozřejmě taky hned zaseknete, než se vůbec dostanete na trasu. Počítejte tedy s tím, že tam budete mnohem dýl, než očekáváte. Pak tedy máte na výběr, jestli jít kratší cestou (jakoby pozpátku) a vyjdete hned u vlčího výběhu anebo jestli půjdete delší cestou, kde jsou právě frotáže a kvízové otázky - je to ale opravdu poměrně dlouhá trasa, která neni úplně pro kočárky a je i víc do kopce. My se s kočárem dostali všude možně jo, ale raději píšu.
Na každém frotážovém sloupku jsou i základí informace o tom konkrétním zvířeti, dřevině apod. Také narazíte na pohybové prvky. Stezka je propletena naučnými panely zaměřenými na stopy, šelmy, porovnání stop, dráhy stop apod. a cestou můžete odpovídat i na otázky kvízu.
Frotáže jsou opravdu nádherné a holky si je užívaly. Až na výra byly všechny v pořádku - zrovna výr byl poškozený a přitom tam celou stezku Olivka čekala na nějakou sovu, ach jo. Naštěstí to nakonec zachránil puštík, kterýho má ráda ze všech nejvíce a to jste měli vidět tu radost!
U vlků je pár přístřešků plných informací o vlčím životě a vlčím chování - přečtete si zajímavosti o vlčí řeči, rituálním chování, chování dominantního vlka i vyjádření agresivity. Cedule jsou vysoko, holky na text hůe viděly ale ve zkratce jsme jim ho přečetli.
Vlků jsme viděli několik. Některé z větší dálky (doporučuji mít sebou dalekohled) ale několik jsme jich viděli blízko z obou stran a to bylo bájo. Výběh je opravdu obrovský a může se stát, že nebudete mít úplně štěstí. Počítejte s větším počtem lidí, ale na plošinách se vše rozprostře. Jen pokud jsou vlci vidět z konkrétního úhlu, je nutné si počkat na uvolnění místa.
Přejeli jsme zase o dům dál, zaparkovali na volném parkovišti a vydali se prozkoumat miniaturu a následně přímo zříceninu Hauswaldské kaple se zázračným léčivým pramenem. Mininatura kaple nebyla teda úplně malá, ale mohli jsme lépe prozkoumat jak původně vypadala. K odbočce ke zřícenině Hauswaldské kaple to bylo odsud 1 kilometr. Šlo se podél kanálu a Čeňkovo pily, což je elektrárna prohlášena za kulturní památku. Ke zřícenině to od odbočky je pak už jen přibližně 400m.
Z kaple zbyly opravdu jen pozůstatky - byla srovnáva se zemí v roce 1958, ale nás mnohem více zajímal pramen - údajně zázračný, který teče do skleněných dlaní. Myslela jsem si, že to bude jeden z těch výletů, kde sotva někoho potkáme ale bohužel tam bylo lidí, jak na Václavku. Čekali jsme frontu na to, abychom mohli prozkoumat pramen a pak zase člověk nechtěl úplně zdržovat že, tak ty děti musel trochu popohánět - to je kouzlo fotek, na kterých vidíte prázdno, ale lidí tam bylo několik desítek.
Povídalo se, že voda ze studánky měla zázračné účinky na oči. Pro holky je to naprosto ideální prostor na hraní. Pouštěly lístky a pozorovaly, jestli doplují do dlaní. Jedna doběhla na začátek s listem, další byla u dlaní na konci a třetí pozorovala celou trasu listu. Dalo by se tam vydržet několik hodin ale počty lidí šly proti nám. Každopádně je to nádherné a fotogenické místo a i když se k němu musí dojít pěšky, dochází k němu i senioři v doprovodu.
"Skleněný blok s otiskem spojených dlaní člověka, který vytvoří známá
sklářka Vladimíra Tesařová z Dobré Vody, autorka skleněného oltáře
a Křížové cesty." I když to nikde nebylo přímo psáno, dohledali jsme si informace na internetu a pramen je pitný, ale není pravidelně sledován a mohl by být znečištěn dle srážek. My se s ním osvěžili, protože je příjemně ledový, opláchli jsme si obličej a naplnili i lahve, ať máme na zbytek dne ledovou vodu.
Taková trochu kuličková dráha hahaha .. jsou to ručně vyřezávané nebo spíše tesané žlábky, kterými pramen protéká až do skleněných dlaní a je to opravdu krásná podívaná s kouzelnou pohádkovou atmosférou a přála bych vám chytnout tam méně lidí.
I proto, že bylo mnoho lidí, nemám fotku základů celé kaple ale jen to, co mi dovolilo pozadí a prostředí. Pokud budete poblíž, určitě si zajděte, je to krásná pohodová procházka s kočárkem a osvěžení v parném létě .. zároveň pro děti zajímavost v podobě zázračného pramene a historických informací - ne, že by si to všechno přímo pamatovaly ale je to pro ně zajímavé.
Další kroky nás zavedli k návštěvnickému centru Kvilda, kde můžete na pozorovacích můstcích pozorovat jak rysy, tak i jeleny. Parkoviště vidíte hned za cedulí, je placené a k návštěvnickému cetru jdete pár desítek metrů.
I zde se nachází hezké hřiště pro děti, naučné prvky, tabule Lesního světa, toalety samozřejmostí a automat na kafe naprosto vítaný! Do výběhů se se psy nemůže, ale jsou pro ně připraveny kotce, ve kterých mohou počkat. V návštěvnickém centru běží starší záznamy z výběhu rysů a je zaměřeno hlavně na jeleny - rok v jejich životě, jelení trápení, paroží apod.
Jako první jsme se vydali pozorovat rysy. K pozorovacímu můstku vedla příjemná stezka s otázkami o životě rysů ale bohužel jsme neěli to štěstí a neviděli jsme ani náznak, že by někde mohl být rys. Což bylo trochu zklamání, ale pak mi chodily zprávy od ostatních, že taky rysy neviděli a to tam stáli třeba hodinu, ale stejně nic.
Pozorovací můstek je s lavičkami, kde můžete vyčkávat nebo si dát drobnou sváču. Výběh mají hezky řešený a až vyrostou malé stromky, bude to asi spíš už na dalekohled ale moc se mi líbilo, jak se můžou schovat za křovisky, stromy i kameny a zároveň mají tolik prostoru.
Přesunuli jsme se k jelenům ale přeci jen rys byl mnohem větší motivace, než jelen, kterého není tak úplně těžké potkat v nějaké oboře nebo zooparku. Zrovna se jeleni rozhodli válet se co nejdál to šlo, tak jsme je viděli jen z dálky. Z Kvildy jsme tedy udjížděli ne úplně uspokojení, ale holt tohle se nedá zrovna předvídat.
V závěru dne nás čekaly slatě - nejdříve jsme vyrazili na Jezerní slať. Zde nás překvapilo parkování, které bylo na aplikaci. S tím jsme se potkali úplně poprvé stejně jako s turniketem na Boubínu. Tak jsme to tam nějakou dobu studovali. Byla možnost i zaplacení pomocí sms a ještě navíc ani nevíte, jestli stačí hodina nebo raději víc, protože děti jsou někdy hotový za půl hodiny a jindy za tři.
Trasa po chodníčcích má sotva 400m, je tedy krátká a hned na začátku je vyhlídková věž s naučnými panely, kde se můžete rozhlédnou po okolí v prvním i pak druhém patře. Ale nevidíte až na konec stezky. Na věži je také cedule s popisy kopců, které vidíte před sebou.
Konec povalových chodníčků nás docela překvapil. Rašeliniště je hodně prorostlé a zarostlé. Na konci tedy nevidíte žádnou rašelinu ani jezítko ale čistě přírodu kolem vás. Holky celou trasu chtěly jít bosky, tak jsem je nechala bez bot. Tyto chodníčky jsou k tomu naprosto ideální.
Jako poslední nás tento den čekala Chalupská slať, která se nachází poblíž informačního střediska Svinná Lada, které jsme ale nestihli navštívit. Parkoviště je tam volné, neplacené. Slunce již zapadalo a to vždy vznikají ty nejkrásnější fotky. Atmosféra přírody se zapadajícím sluncem je vždy doslova dechberoucí.
Chalupská slať má 1 kilometr a celá trasa vede po klasických chodníčcích, proto je vhodná i pro vozíčkáře a kočárky. Cesta končí u plošiny s lavičkou a výhledem na největší rašelinné jezírko v České republice. A právě jezírko holky dostalo nejvíce!
Lehly si na dřevěnou plošinu a pozorovaly život kolem nich. Nejvíc ze všeho je uchvátily velké modré vážky, které jim pak doslova nedaly spát a od té dobykdekoliv jsme takhle u vody, očekávají, že uvidí další vážky .. zůstanou v klidu a jen čekají a pozorují. To je na těch našich výletech jednou z nejkrásnějších věcí.
Mrňous zrovna neměl úplně den, ale sedla jsem si s nim pohodlně na lavičku, abych ho nakrmila a abychom si všichni mohli užít to ticho a zvuky přírody. Pohled na jezírko je úžasný a seděli jsme tam snad půl hodinu, než se holky nabažily veškerého pozorování.
Poblíž parkoviště a hned na začátku naučné stezky je moc hezké hřiště pro děti - balanční prvky, houpačky, lavičky se stoly, hlavolamy i prolézačky. Počítejte tedy i s tím, že si děti budou chtít vyzkoušet úplně všechno a že se časově zaseknete i na hřišti. Proto mám nejraději místa, kde nemusím řešit otevírací dobu a nic nás takhle neomezuje. Takový byl závěr našeho druhého dne.
ŠUMAVA - DEN TŘETÍ
Třetí den byl zase poměrně nabitý. Zahájili jsme ho rychlým zastavením u Rechle, mostu, který je hned na konci Lenory, takže jsme ho měli po cestě. Pokračovali jsme na naučnou stezku Soumarské rašeliniště, čekaly nás soví voliéry, úžasná minizoo Wapiti, rozhledna Dobrá voda, mini rozhledna Jezerní vyhlídka, cestou jsme omrkli také Volarské menhiry a poslední zastávkou tohoto dne byla stezka pro děti s názvem Kameninská zvířátka. Tak si to pojďme jedno po druhém zase projít.
Naučná stezka Soumarské rašeliniště je dlouhá 1,5 kilometru a vracíte se stejnou cestou zpátky - není to okruh, takže půjdete celkem 3 kilometry. Tohle byla docela zážitková trasa, protože jsme vyrazili hned ráno a zrovna se na povalových chodníčcích vyhřívaly ještěrky, kterých holky viděly doslova několik desítek. Musely myslet na to, aby chodily pomalu, potichu a tím se dokázaly k ještěrce všechny přiblížit, aniž by jim utekla.
Byli jsme tam úplně sami, ceslou cestu! Potkali jsme lidi jen na vyhlídkové věži a cestou zpátky, takže jsme se krásně vystřídali, to bylo bájo. Krásná procházka, kdy slunce začínalo hřát, bylo příjemně a kolem nás zvuky přírody (a řev malýho uuuuuááááá). Tolik se toho dalo pozorovat včetně různých pavučinek proti sluníčku.
Cestou potkáte několik naučných cedulí, na kterých se dočtete například o osudu rašeliniště, využití rašeliniště nebo například co vše prozradí rostliny. Ze začátku je kolem plno stromů ale pak se prostor otevře a vidíte dlouhou cestu před vámi.
Vzhledem k výskytu ohroženého druhu tetřívka obecného je stezka otevřena od června do října, jinak se zavírá. Vyhlídková věž je vysoká něco málo přes 9 metrů, má dvě patra a vidíte krásně na celé rašeliniště. Dokonce byste měli dohlédnout až na Boubín. Od vyhlídkové věže vede cesta ještě na druhou stranu, ale tam se jde už lesem a navíc trasa není vhodná pro kočárky. Došli byste po zeleném značení zpátky anebo na druhou stranu do Volar.
My se raději vrátili stejnou cestou, abychom někde nezabloudili a jak vidíte, je to opravdu krásné místo bez lidí, plné různorodých živočichů a rostlin. Klikaté stezky a mnoho ještěrek, to jsou zážitky, které si naše holky z výletu odnesly.
Soví voliéry byly velkou věcí pro Olivku, která rozvíjela své nadšení pro puštíka obecného, kterého si zamilovala a vyhledává ho kde se dá. Byly pro nás ale zároveň i překvapením, protože jsme je nečekali tak malé jako jsou - přitom se jedná o největší soví voliéry v České republice. A čekali jsme, že těch soviček uvidíme víc, ale většinou se nám schovávaly a čekali jsme, že jich tam bude víc.
Když jsme se k nim snažili dopravit, nedařilo se nám to úplně dobře. Zaparkovali jsme někde v obci a zeptali se místních, kudy k sovám. Jsou totiž schované mimo centrum obce a cesta k nim vede taky taková, že byste se po ní úplně nerozhodli jít.
Otevřeno mají od května do září (kromě pondělí) a pouze do 16:30 - což mě taky hrozně překvapilo, že takhle v letní sezóně všechno zavírá hrozně brzy a nějak jsme s tím nepočítali. Proto jsme museli nejednou naše plány trochu reorganizovat. Vstupné je 40Kč za dospělého a 20kč za dítě.
Sovám se nechtělo být zrovna úplně na očích a strávit tam třeba hodinu je moc - pokud zrovna nesedíte na lavičce vyčkávající, kdy se vám kdo ukáže. I tam byly na sloupech frotáže sov, které si holky překreslovaly a v jednom altánku si sedly na zem a malovaly do sešitů, takže nás to na tu hodinu asi i vyšlo ale bez toho kreslení bychom šli dříve.
"Puštík bělavý je nejvzácnější šumavskou sovou. Izolované populace puštíka bělavého ve střední Evropě jsou pozůstatkem jeho rozšíření na konci poslední doby ledové. Tehdejší krajina Šumavy měla charakter tundry a lesotundry. Kromě Šumavy žije puštík bělavý v Karpatech a ve východních Alpách." A právě toho si moc oblíbila Olivka, která ho má i na titulní straně svého "šumavského" sešitu.
Na minizoo Wapiti jsem narazila úplnou náhodou a nalákala nás především díky lišce. Ve finále to je ale docela velký prostor a v závěru vás čeká skvělé občerstvení a báječná obsluha. Parkoviště je hned u volného vstupu do minizoo, kde vám obsluha sdělí, že se vše platí až při odchodu - nám to nejdříve přišlo zvláštní, ale když jsme pak odcházeli a ještě tolik peněz nechali v občerstvení, je to dokonalá strategie a PAST! :-D
Klaudinka,
jako milovník lišek, právě zde úplně poprvé viděla živou lišku. Dále
uvidíte klokana, páva, dikobraze, sovy, jeleny, krkavce apod. a dokonce
se proběhnete po louce s několika mrňavými kůzlaty, což je naprosto sladké! Teda pokud dítě dostanete od lišky, která je úplně na začátku, někam dál!
Děti mají vstup zdarma a dospělý platí 50Kč (protože zbytek projíte a propijete! :-D). Když se Klaudinka dokázala odtrhnout od spící lišky a dokázaly jsme je všechny dostat od mladých morčátek, které byly snad i přímo na prodej a vysvětlovali jsme jim, že je opravdu nemůžeme vzít sebou, přesunuli jsme se k dalším zvířatům a dokonce i několika prolézačkám.
Holky se proběhly po louce s kůzlátky, která byla tak přátelská že si zamilovali Olivku a ta bojovala celá vysmátá s jejich láskou v podobě olizování. Viděly klokana, daňka, volně puštěného páva a zasekly se u dravců. Konkrétně nemohly oči spustit z káněte a káně nemohlo oči spustit z Olivera, až takhle vytočilo hlavu a vyloženě ho žralo pohledem.
Dokonce mohly takhle prvně vidět i dikobraze, na kterého jsme ještě takto na živo nikde nenarazili a i když se jen válel a odpočíval, mohly si ho alespoň prohlídnout. Když jsme viděli už vše, co se dalo, vrátili jsme se zpátky na začátek (dá se projít okruhem) a sedli si na zmrzlinu, limonádu a domácí chléb, protože Tom neodolal a dal si k němu uzenou rybu - a tak vznikl ten nejradší výlet z celé Šumavy. Z minizoo Wapiti uvidíte krásně Lipno, kde jsme plánovali strávit den.
Já jsem milovník rozhleden, i když se mi poslední roky klepou kolena, když na nějakou lezu. Ale jako milovník rozhleden je cíleně vyhledávám a vždycky se hecnu na ně vylézt. Rozhledna Dobrá voda, kam jsme se vydali z minizoo, je krásná na pohled ale brutální na výšlap. Nejen, že má poměrně dost schodů ale je to ten typ, kdy vidíte dolu úplně všude a především na plošinách. Uuuuuááááá.
Má neskutečných 169 schodů - měla jsem pocit, že snad neexistuje konec. Výhled je parádní především na Lipno. Má několik podlaží a je opravdu velká, prostorná, že by se tam vešla celá školní třída. Od výstupu je to několik metrů k zábradlí. A přeci jen nechcete stát u schodů, chcete se rozhlédnout ale já nemohla udělat ani krok, jak mi z toho nebylo dobře. Šla jsem tedy jak připokaděná a holky nechápaly, co bláznim. Tom pro změnu zůstal dole, na tuhle rozhlednu bych ho nedostala ani za milion.
Výhled na Lipno je ale krásný a celkově výhled do okolí, to bylo bájo, ale teda znovu už tam asi nikdy nepolezu. Stačilo, že jsem měla problém vůbec chodit po plošině a kouknout, kde sedí Tom, natož boj pak cestou dolu. Uff. Ale jsem vděčná, že tohle holky ještě nemají a já se to na ně snažím nepřenášet. A abych nezapomněla, cestou na rozhlednu půjdete kolem obory s daňky a jeleny, tak nezapomeňte mrknout i na ně.
Chuť jsme si jeli zlepšit na mini rozhlednu Jezerní vyhlídku, která má naopak jen pár desítek schodů a je roztomilá. Zaparkovali jsme u fabriky, kam nás dovedla navigace a vidali jsme se polní cestou směr Jezerní vyhlídka. Šli jsme pohodovou cestou kolem stáda krav s telaty. Tam teda byla jedna na druhé nasáčkovaná ale holky viděly malá telátka a to se jim líbilo.
Nahoře není žádné posezení, tak jsme si s holkama sedli na schody a dali sváču. Vyhlídka je maličká a opravdu roztomilá. Hned za ní se nachází pytel na odpadky. Vysoká je roztomilých 9 metrů a vede na ní celkem 21 schodů.
Z této vyhlídky vidíte na rozhledu Dobrá voda ale naopak jsem to nepozorovala nebo spíš jsem nebyla schopna se v té výšce nějak úplně rozlížet. Mrkněte na fotce do kopce na pravé straně a uvidíte Dobrou vodu. No .. docela síla to vidět takhle a vědět, že pár minut předtím jsme na ní byli.
Když už máte cestou nějaký druh menhir, zastavte se a prozkoumejte je blíže. "Volarské menhiry pocházejí z předkřesťanské doby a jejich věk je odhadován na několik tisíc let. Původně stály na bezejmenné náhorní plošině v Krušných horách, kde tvořily zbytky rondelu o několika desítkách kamenů. Rondel definitivně zanikl při stavbě silnice procházející jeho středem.Nynější volarský rondel tvoří jedenáct kamenů a je koncipován zčásti jako svatyně a zčásti jako observatoř.Nejvyšší, vizírová stéla, stojí uprostřed. Ostatní jsou osazeny do dvou protínajících se pentagramů. Rozmístění kamenů v kruhu není ani pravidelné ani náhodné. Kameny jsou situovány dle postavení slunce o letním a zimním slunovratu a při keltském svátku Beltain."
Poslední zastávkou tohoto dne byla stezka s názvem Kovaniská zvířátka, která je z Budilova do Kovanína a má 3km (s cestou zpátky jsme si dali 6km do nohou, protože neni okružní). Stezka je rozmístěna teprve dva roky. Najdete na ní ručně malovaná kamenná zvířátka, kterých je na trase celkem 12. Holky byly celé naprosto paf a s každym kamenným zvířátkem se nadšeně fotily - dokonce se neustále dohadovaly, která kde bude stát a kdy kde bude tahle, protože je to její nejmilejší zvířátko.
U každého kamenného zvířete je nějaký text, který si holky četly sami anebo jsem jim ho přečetla já, pokud na něj špatně viděly. Každé jednotlivé zvíře je opravdu vymazlené, realistické a v některých případech až děsivé, protože vypadá opravdu jako živé. Cesta je celou dobu po silnici, takže na pohodu nejen s kočárkem ale i pro unavené nohy. I když je to podél silnice, aut jsme za celou cestu potkali jen pár, takže se šlo o to víc pohodověji.
Cestou potkáte lišku, rysa, medvěda, veverky, hada, divoké prase, sovy a mnoho dalších. Některá zvířata budou maličká o velikosti kamene do ruky a některá budou klidně větší, než vaše děti. I když to byla trasa tam a zpátky, procvičili jsme si alespoň paměť a posloupnost. Holky hádaly a vzpommínaly, které zvíře bude následovat a které bylo úplně první (při cestě zpátky poslední).
ŠUMAVA - DEN ČTVRTÝ
Čtvrtý den na Šumavě jsme měli mít odpočinkový u vody, ale počasí nepřálo a tak jsme prohodili poslední dva dny a koupání na Lipně odložili na neděli.
Čekala nás tedy rozhledna Libín, náhodně objevená stezka ptačích budek, omrknutí Žižkovo skalky, areál Lesních her, zookoutek Feferské rybníčky, vzali ještě k praturům, kde je taky pozorovací budka a večer se nám vydařil asi ten nejkrásnější z celé dovolené - zakempili jsme neplánovaně u Křišťanovského rybníka, kde je kiosek se samými dobrotami a dokonce hrála i živá hudba.
Ale zase si to pojďme projít postupně.
Rozhledna Libín poskytuje
výhled z nejvyšší hory šumavského podhůří. Je to zděná rozhledna se 138
schody a vstupným doslova za pár šlupů. Zaparkovali jsme "na Sedýlku", což je takové lesní parkoviště, ze kterého půjdete přibližně dva kilometry lesem k rozhledně. Tohle je rozhledna, kam vyšplhal i Tom, protože ten výhled je parádní a stoupáte vnitřními schody, takže to ani nepůsobí, že jdete nahoru na rozhlednu. Kolem je sice staveniště, ale nenechte se tím rozhodit a užijte si výlet.
Pod rozhlednou je malý kiosek, kde si
můžete zakoupit něco k jídlu i pití. Vtipné bylo, že bonbon ve tvaru pěnové myšky s gumovým ocáskem stál víc, než vstupné na rozhlednu ale jinak si můžete dát pivo, kávý, malinovku i klasicky bufetová jídla.
Stezka ptačích budek v Prachaticích byla spontánním nápadem ale přišla mi originální a navíc měla končit tam, kam jsme se chtěli následně vydat .. ale .. všechno má své ale! Trasa je vhodnější na terenní kočárky ale ke konci je to takový masakr, že bych to nešlapala asi ani s nosítkem. Přišlo mi to nebezpečné v tom, že bylo hrozně snadné stoupnout na něco uvolněného.
Na trase je celkem 16 budek, každá má jiný název a ne vždy to úplně souvisí s druhem ptáka, který ji obývá a hlavně můžete pozorovat odlišnosti budek, protože každý z ptáků má jiné potřeby. Některé budky jsou vysoké, jiné široké, některé jsou pomalu na dosah a jiné poměrně vysoko. Na začátku trasy je naučná tabule, kde jsou všechnyy budky vypsané a dozvíte se, kteří ptáci konkrétní druh budky obývají.
Poslední tři budky nás tedy překvapili v takovém krpálu. Tam jsme šly jenom s Klaudinkou, která se rovnou vrhla na sbírání borůvek. Já šla budky prozkoumat, nafotit a koukala jsem, že taková cesta vede ještě dál. Bylo pro nás lepší určitě přeparkovat, protože jsme nevěděli, jak daleko by bylo nutné ještě jít a s kočárem hlavně jak by další trasa vypadala a i když náš kočár zvládne docela dost, nemusíme to úplně lámat přes koleno.
Cestou do areálu lesních her jsem si skočila omrknout a prozkoumat Žižkovu skalku. "Jde o nejvyšší bod bezprostředního okolí Prachatic, byla skála v
minulosti využita při útocích na město. V listopadu roku 1420 odtud
pravděpodobně velel při dobývání města Jan Žižka z Trocnova. V září 1620 odtud řídil obléhání Prachatic císařský generál, hrabě Karel Bonaventura Boquoi Dokládá to obraz vlámského malíře Pietera Snayerse, který podchytil tento výjev z třicetileté války (obraz je uložen ve Vídni – jde o jedno z nejstarších vyobrazení Prachatic a okolí." Taková místa mě upřímně začaly přitahovat a zajímám se o ně víc a víc.
Velmi doporučovaný Areál lesních her, na který jsme se dle doporučení hrozně těšili! Mysleli jsme si totiž, že tam strávíme několik hodin, roztáhneme deku a užijeme si odpoledne. Jenže očekávání se úplně nesetkalo s realitou. Čekali jsme, že to bude podobné jako park Prelát v Mariánských lázních ale není to tam úplně na zakempení, protože tím jakoby blokujete prostor dalším. Lidé tam chodí v proudechdá se říct, někdo neustále přichází a odchází, takže se to tam nehromadí ale přišlo mi to spíš jako průchozí, že přijdete, projdete si postupně všechny body a zase odcházíte.
Jako první narazíte na mraveniště, kde si děti mohou pomocí čehosi povídat z jednoho mraveniště do druhého. Celkově mi to přijde moc hezky nastavený a ono je docela i fajn, že je to takový průchozí a lidé se úplně moc nezdržují, ale já opravdu čekala, že tam někde natáhnu deku a vypustim děti. Jenže tam není žádný přímý střed, ze kterého uvidíte všude a jelikož je tam i voda (i když ne úplně hluboká), nechtěla jsem to nechat čistě na holkách.
Kromě veverčí stezky, která evokuje pohyb po stromech s různými překážkami narazíte také na ptačí hnízda, které můžete využít také jako vyhlídkové prvky a pozorovat dění kolem sebe. Všechny prvky mi přijdou skvěle vymyšlené, propojené s přírodou a hlavně naučné a smysluplné.
Další prvek evokuje život v žabí tůni. Na cedulích máte také různé naučné informace, tipy a třeba hádanky nebo úkoly, jako například poznat stopy, tipy na webové stránky apod. Když se sešlo víc dětí najednou, bylo plno a musely se učit vyčkat a nestrkat. Vše je tak krásně spojené s přírodou, že to tam dokonale zapadá.
Přesouváme se k prvku pavoučí sítě s klouzačkou, kde n tabuli prozkoumáte různé druhy pavučin a můžete vylézt jak po lávce tak i přímo po pavoučí síti, což je náročnější pro některé děti a zároveň motivací to zkusit a naučit se to.
Odměnou je pak klouzačka, která holky moc bavila. Byla rychá a dopad šel ne vždy ustát .. i tak z toho měly hroznou srandu a tenhle prvek se jim (ještě mraky) líbil ze všeho nejvíce. Holky ale nejsou ten typ, že u něčeho vydrží dlouhou dobu. Klouzačku sjedou třeba desetkrát a už chtějí jinam, tam se nabaží a zase jinam, takže my to prošli docela rychle a mnohem rychleji, než jsme čekali.
Moc hezká byla zastávka (nejen) s hudebními nástroji jako smyslové odpočívadlo, kde byl na jedné straně zvukostrom, kaleidoskop, dendrofon.
A na druhé straně okénka s různými optickými klamy, harfa a xylofon. Byl tam taky velký dřevěný xylofon a tady jsme se teda vyblbli i my s Tomem.
Lezecká stěna je parádní, svěle vymyšlený prvek, který vede ještě dál. Je určen větším dětem, Olivka na to byla malá, ale je super, že jsou prvky myšleny i pro mnohem větší děti, které mohou trénovat hrubou motoriku a pokoušet zajímavé výzvy.
Odpočinkové místo s houpacími sítěmi a hrami, které se dají hrát v přírodě ale taky které jsou na cvičení paměti. Můžete zasednout ke stolu, něco si zapsat do sešitu, zahrát si třeba piškvorky, lodě nebo něco obyčejně namalovat, napsat vkaz a pohoupat se na síťích.
WC je tam řešeno takovou správnou kadboudou, která je zastřešená a je lepší nechat si otevřené dveře aspoň trochu, ale je to důležitá možnost, než aby se tam chodilo někam "za křoví".
Jsou tam také točící se lehátka a houpací lavičky v podobě knihovny. Je to teda moc hezký výlet, když přesně víte, co očekávat a určitě ho doporučuju s dětmi projít. Ale neočekávat, že tam strávíte nějak extra dlouhou dobu. Dvě hodiny jsou za nás asi maximum a to ještě se svačinou.
Posledním prvkem jsou mraky - oblaka, což je taková pohodlná síť, na kterou jsme si museli vysloveně počkat, protože je to zrovna místo, kam se moc dětí najednou nevejde a bylo zabráno dvěma rodinami a my už neměli šanci. Kdo si počká ten se dočká a i my si mohli užít chvilku v oblacích. Lehněte si do sítě a pozorujte oblohu nad sebou.
Zookoutek Feferské rybníčky byl spíš jenom na otočku. Využila jsem toho, protože byl jen pár minut od Areálu lesních her a když už jedeme kolem nebo když už je něco takhle koutek, tak se tam zajdeme mrknout. Je to obora se zvářaty a vyhlídkovou věží, kde můžete vidět daňky, jeleny nebo ovce.
Neměli jsme zrovna štěstí na zvěř kolem plotu, tak jsme šli cestou přes lávku dál kolem plotu a tam už se nám pár zvířat ukázalo. Je to spíše na dalekohled ale když budete bystří, uvidíte něco třeba i blíže k plotu. Viděli jsme lidi, kteří se prodírali křovím ještě dál, ale nám to stačilo na kopečku.
Je to tedy spíš výlet na otočku cestou, když budete poblíž a mrknete na zvířátka ale začíná tam stezka víly Majolenky, o které se píse, že není vhodná pro menší děti a je středně náročná. Tak jsme ji raději nepokoušeli a řekli jsme si, že jsme na Šumavě hlavně kvůli přírodě a zajímavým místům, než kvůli uměle vytvořeným stezkám a vydali jsme se k praturům.
Obora praturů Křišťanov neni přímo přístupná, ale pokud pojedete kolem vyhlídkové věže dál podél plotu, můžete si pratury prohlédnout i blíž. "Poslední evropský pratur zmizel ze světa roku 1627 v Polsku. Jsou to předchůdci dnešních krav. Vysocí jsou až 2 metry a váží kolem 1 tuny."
Nejdříve jsme si je tedy prohlídli zblízka, co se dalo a pak jsme se vrátili k vyhlídkové věži, kde jsme kousek od ní na chvíli nechali auto. Vyhlídková věž je tedy s cedulí "na vlastní nebezpečí" a opravdu ty schody nejsou úplně fresh, ale s opatrností vyjdete nahoru a můžete pratury pozorovat z dálky. My je měli zrovna pekelně daleko.
Večer jsme neplánovaně zakončili u Křišťanovského rybníka a to teda bylo asi to nejkrásnější, co nás za dovolenou potkalo. Původně jsme si chtěli jen smočit nohy a vorazit u vody ale dostali jsme se na místo s kioskem a dokonce živou kapelou. Plno dětí ve vodě, my neměli ani ručníky ani plavky nic a holky celé šťastné skončili v kalhotkách a užívaly si báječný večer.
My s Tomem zakempili na piknikové dece, dali jsme si kávu, nakládaný sýr, tvarůžky i nealko pivo .. vše bylo za skvělé ceny, atmosféra byla hrozně útulná, přátelská, uvolněná a mě to až v jednu chvíli dojímalo, jak krásně mi tam bylo a jak vděčně jsem si v tu chvíli přišla.
Na Šumavě jsme viděli nádherné Boubínské jezírko, krásné výhledy z rozhleden, vlky ale tahle chvíle při západu slunce, se smíchem dětí, pozorující vodu .. z té mám dodnes husí kůži.Jako ručník posloužila mušelínová plenka, která je geniální na všechno a hlavně skvěle saje. Malej tam mrkal na všechny kolem sebe a opravdu jsme v tu chvíli odpočívali a rozjímali.
ŠUMAVA - DEN PÁTÝ
Pátý den byl náš odjezdový a protože se počasí vyjasnilo, mohli jsme si ho užít na Lipně - které holky nazývají moře hahaha :-D. Uklidili jsme tedy náš apartmán, zabalili jsme se a vyrazili do Horní Plané, kde se nám dle fotek na internetu líbila pláž nejvíce.
Tráva, písek, toalety, převlékárny, občerstvení, šlapadla, minigolf, plážový volejbal, koktejl bar apod. nádherná pláž, pozvolný vstup do vody a lidí úplně akorát. To je snad sen! Zaparkovali jsme na placeném parkovišti a docela kus jsme museli dojít k vodě ale ty kráááso, to je nádhera! Navíc za ty tři roky, co spolu s Tomem brzy oslavíme, jsme byli spolu u vody takhle poprvý.
Rozložili jsme plážový stan, piknikovou deku, z kočáru vytvořili trochu rádoby stín, který jsme stejně museli řešit ještě ručníkem hozeným přes stan. Mrňous koukal skrze sítě ve stanu, zabrali jsme kus pláže ale bylo to perfektní.
Holky se hned vrhly do vody. Klaudinka by nejraději do hloubky, Sofinka blátotlačka maximálně po pas a Olivku jsme museli hlídat. Měli jsme jen dva pásky, takže střídačka a kolotoč. Ven jsme je samozřejmě dostat nemohli. Střídali jsme se u nich s Tomem. Já byla většinu času s malym ve stínu, ale taky jsem si šla zaplavat a užít si vodu s holkama.
Nakonec nás teda vyhnal déšť, stejně jako většinu lidí, ale odjíždělo se nám díky tomu o kus lépe. Jinak věřím, že bychom holky do auta na zpáteční cestu jen tak nedostali. Takže děkuji větru dešti, že nám ten odjezd z té báječné dovolené usnadnil.
ZÁVĚREM
No co vám budu .. další povedená dovolená po republice, na kterou budeme rádi vzpomínat a ke které se budeme neustále vracet. Za dovolenou beru i ty naše natřískané víkendy, protože toho stihneme vždycky nespočet a vydaří se to báječně.
Rozhodně si uložte velký rodinný apartmán V Pralese, který bude báječný v každém ročním období a doufám, že vás naše dovolená nějakým způsobem inspiruje, že vám třeba i pomůže ve vašem plánování a že i díky tomu třeba Šumavu navštívíte. Šumana je nádherná a velká, máme tam ještě mnoho co vidět a příště bychom to chtěli vzít trochu z druhé strany, abychom se dostali i do jiných částí ale do apartmánu se zase určitě rádi vrátíme.
Česká republika je přírodou krásná a pořád tu máme co objevovat. Moravský kras byl dechberoucí, Litomeřicko plné zřícenin naprosto báječné, Šumava má svoje kouzlo už sama o sobě a pořád tu máme třeba Jizerky nebo Adršpach. Přijde mi škoda jezdit za hranice, když toho máme tolik na dosah ruky, ale taky nás to čeká.
Klaudi už prohlásila, že by se ráda podívala k moři a Tomáš ještě nikdy u moře nebyl. Tak dříve nebo později vyrazíme ale určitě někam kde to nebude turisty hlavou na hlavě a rozhodně se nebudeme válet u moře. Však nás už znáte.
Děkujeme za přečtení a děkujeme, že i díky vám můžou některé zážitky vznikat!
Žádné komentáře:
Okomentovat