UČÍME SE: Atlas vyhubených živočichů

"I když naše planeta překypuje životem, všechna zvířata už v přírodě bohužel nespatříme. Právě některá z nich však můžete poznat alespoň díky tomuto výpravnému atlasu, který mapuje příběhy vyhynulých druhů a hledá příčiny jejich smutného konce. Podnikněte vzrušující cestu za těmito zvířecími tvory a přeneste se díky celostránkovým ilustracím do jejich neuvěřitelného světa!"

Atlas vyhubených živočichů mě zaujal nejen tématem, ale také krásnými realistickými ilustracemi v kombinaci s knižním designem, u kterého máte pocit, jako byste knihu našli hluboko ve sklepě nebo na půdě. Sfoukli z ní nános prachu a objevili tak poklad.

Pojďme se na něj podívat blíž :-).

 

 

 

OBSAH

Na 87 stranách se seznámíte například s mamutem, praturem, želvou sloní, psem bojovným, sarančetem, krysou buldočí, holubem stěhovaným, papouškem karolínským, tuleněm karibským, kachnou růžovohlavou, ropuchou zlatou, levhartem zanzibarským či neandrtálcem.

Každé zvíře má jednu stranu velkou ilustraci a na další straně text v kombinaci s dalšími ilustracemi, polohou, kde žilo a dobou, kdy bylo vyhubeno.

Dočtete se spoustu zajímabých informací o jejich životě, původu i podrobnostech o jejich vyhynutí. Je to smutné téma, alespoň je vše zachyceno takto v knihách.

 

PAMÁTKA ZESNULÝCH

V této kapitole se dozvíte, že vymírání druhů patří k evoluci pozemského života, stejně jako smrt patří k našemu životu. Ale poslední půlmiliardu let občas natsala období, kdy během krátké doby vymřelo nápadně velké procento druhů. To se nazývá masovým vymíráním a vedlo to k zásadním proměnám přírody na Zemi. Na konci prvohor proběhlo největší vymírání a to vymřelo až 95% všech tehdy žijících druhů.

Dnes se mluví o tom, že žijeme v době šestého masového vymírání, které je ale tentokrát způsobeno lidskou civilizací. Druhů, které vymřely, není sice málo, ale jde o pouhé zlomky z celkového bohatství Země, než tomu bylo během prvních pěti masových vymírání v historii. Pořád to ale vypadá, že se vymírá mnohem rychleji, než to bylo v předchozím masovém vymírání. 

Památka těch už vymřelých, o nichž se v této knize dočtete, budiž varováním.

 

LISTUJEME KNIHOU

Jako prvního nalistujete mamuta, který patří vedle dinosaurů k nejznámějším pravěkým tvorům vůbec a obecně se ví, že je předkové lovili, ale dokýzali způsobit jeho vyhynutí? Dozvíte se srovnání s dnešními slony, jak to měli s hledáním potravy, kdy vyhynuli opravdu poslední mamuti a co teda bylo nejspíš příčinou jejich vyhynutí.

 

Na dalších stranách se vám představí Megadalapis, což byl nejtypyčtější obyvatel madagaskaru a zajímavý byl v tom, že se jednalo o poloopici lemura. Také se vám představí ptáci Moa, kteří byli Evropany považovány za stvoření z říše legend, protože byli obrovští. A podíváte se blíž také na dalšího vyhubeného tvora s názvem Orel Haastův, který údajně lovil právě ptáky Moa a mělo by jít o doposud největší známý druh orla.

 

 

Listujeme dál a čeká nás pštros obrovský, který se vyskytoval na Madagaskaru, kde měl ideální podmínky, které ale postupem času měnili první obyvatelé z Indonésie. Ti pštrosy vytlačovali z jejich území, sbírali jejich vejce, které pouze jedno dokázalo nasytit celou vesnici ale bohužel tohle všechno je důvodem jejich vyhynutí.

Pratur byl divoký předek dnešního domácího skotu a byl dokonce předmětem nábožné úcty jako symbol síly, moci a vznešenosti. Kvůli změnám klimatu i kvůli lovu vyhynul nejdříve v Egyptě a následně i v Mezopotámii.

Dronte Mauricijský je známý také jako Dodo nebo blboun nejapný. Byl vyhuben tak rychle, že dodnes pořádně nevíme, jak vypadal, kolik vážil a čím přesně se živil. Ovšem analýza jeho DNA potvrdila, že byl příbuzný holubům.

 

Listujeme dál a narážíme na ptáka s názvem Chřástal Leguatův, což byl statný světle šedý pták neschopný letu a velmi nápadným červeným zobákem a červeným lemováním kolem očí. Na jejich vyhubení měly nejspíše největší vinu zavlečené kočky, pro které byl velmi snadnou kořistí. Vinou ale také bylo rozsáhlé vypalování lesů.  

Koroun bezzubý byl vyhuben za pouhých 27 let od svého objevení. Nikdy neopouštěl své zraněné druhy a proto byl snadnou kořistí. Byli to mořští savci spadající mezi sirény a sloužili jako zdroj potravy námořníkům. Měřili až 8 metrů a měli silnou kůži.

Želva Vosmaerova přežila ptáka Doda jen o pouhých 130 let a měřila na délku půl druhého metru. Za jejich vyhubením stojí kniha, ve které autor vychválil chuť jejich masa a želvy tak začaly být systematicky drancovány. Námořníci je využívaly jako živé konzervy, protože vydržely až 15 týdnů bez potravy a vody.

 

Ještě zdaleka v listování nekončíme a přesuneme k Antilopě modré, která byla motivem pro jeskynní malování křováků. Byla krotkým ušlechtilým zvířetem s délkou těla necelé tři metry. Stávala se snadnou ale zbytečnou kořistí lovců, kteří její maso předhazovali jako žrádlo svým psům a její pozůstatky patří k velmi vzácným. Pišťucha je příbuzným králíků a vypadá spíš jako přerostlé morče. Nemá ocas, uši jen krátké a rychle se pohybují. Neupadají do zimního spánku a proto musí hromadit zásoby sušených rostlin. Druh středozemní sice vyhynul ale jinak stále žijí v odlehlýh stepích a horách.

 

Papoušek běloskvrnný byl vyhuben vzhledem k několika faktorům. Mohlo za to odlesňování krajiny kolonialisty, kteří na ostrov zavlekli také nepůvodní druhy predátorů, kteří papoušky lovili. Poslední živý papoušek byl na Reunionu vidět v roce 1770. Velkou raritou jsou dva dochované vycpané exponáty.

Alka velká byl nemotorní pták podobný tučňákům, ale nejsou příbuzní, a kdysi obývali velké území od Ruska po Španělsko. Byli loveni pro peří, maso i vejce a sloužily jako živé konzervy. Jejich stavy se rychle ztenčovaly v době, kdy na ně najížděly masové výpravy rybářských lodí, kteří brali jejich vejce po statisících.

Želva sloní také sloužila jako živá konzerva a především v 18. století byly masově odváženy. Až v roce 2015 biologové určili 15. poddruh této želvy.

 

Zdaleka nekončíme a listujeme dále. Medvěd Atlaský získal název, protože se postupným vysycháním a odlesňováním stáhli do pohoří Atlas. Je jedním z původních afrických medvědů. Dokázal být také agresivním tvorem a první zmínky o něm jsou až z doby Římské říše. Následně byl po stovkách loven a odvážen do amfiteatrů a cirkusů pro pobavení publika, které lačně přihlíželo, jak šelmy bojují s gladiátory. Také byl využíván k zabíjení odsouzenců na smrt.

 

 

Pes bojovný svým tvarem těla připomínal vlka, ale byl o dost menší. Živil se lovem tučňáků a jiných mořských ptáků, ale nepohrdul ani vejcem, hmyzem či larvami. Byl pronásledován pro svou hustou kožešinu, ale systematicky začal být huben až od roku 1860, protože se chovatelé ovcí obávali, že by mohl škodit dobytku. Farmáři ho nejen stříleli, ale také vypalovali křoviny, kde se mohl skrývat a kladli otrávené návnady. Byl také učiněn pokus přepravit ho do ZOO ale bohužel v zajetí uhynul.

 

Zebra kvaga byla v podstatě zebra bez pruhů nebo spíše vypadala jako kombinace zebry a koně, protože pruhy měla sutva do poloviny svého těla. Jejím nepřítelem se stal člověk - zdroj potravy, lovecké trofeje kvůli zbarvení kůže a neobstály ani v konkurenci nových druhů spásajících trávu. Jediné, co po nich zbylo jsou tři fotografie a dvacet kůží a několik koster.  

Tarpan má podobu s koněm Převalského. Byli vybíjeni jednak pro maso, ale také kvůli obavám z poškození úrody a také kvůli ochraně domácích koní, kteří se s tarpany mísili. Až na základě rozborů DNA se zjistilo, že se jednalo o zdivočelého koně domácího případně křížence koňů dikových s domácími.

Pokřovník ostrovní má za sebou smutnou historii, kdy byl pravděpodobně vyhuben nejen rukou člověka, ale také kočkou, která čekala mláďata a na ostrově se rozmnožila. Lovila pak tyto ptáčky jednoho po druhém. 

 

Klokanomyš dlouhoocasá měla šedohnědé zabarvení, malé uši a velké oči. Nápadně měla silně vyvynuté zadní končetiny a ocas delší než vlastní tělo. Nikdy nepatřila mezi výrazné škůdce úrody, ale ztratila své přirozené zdroje potravy a tak se musela přiblížit k lidským sídlům, kde po nich šly hlavně kočky, které jsou nebezpečné i pro druhy klokanomyší, které přežily do současnosti. Saranče, zástupce říše hmyzu, který byl kvůli lidské činnosti vyhuben. S největší pravděpodobností za jeho vyhubení může orba a zavlažování s zemědělství, které narušilo přirozený životní cyklus tohoto druhu. Zemědělci tak ve velkém hubili jeho vajíčka. V roce 2014 byl prohlášen definitivně za vyhynulý.

 

 

Krysa buldočí měla na krysí poměry krátký a silný lysý ocas a mohutné tělo o velikosti 20-27cm pokryté dlouhou, hustou, tmavě hnědou srstí. Dokázala lézt po stromech a za jejich vyhubením je bohužel choroba, která místní populaci zdecimovala během 4 let.

 

Vlk japonský byl strážcem hor. Obyvatelé mu prokazovali úctu a stal se také hrdinou mnoha legend, ale přesto se nedožil 21. století. Byl nejmenším druhem vlka vůbec. Měřil na délku necelý metr a na výšku sotva 30cm. Živil se nejvíce králíky a hlodavci, proto nebyl vnímán jako konkurent zemědělců. O jeho osudu nakonec rozhodla vzteklina a poslední vlk byl zastřelen roku 1905.

 

Laločník ostrozobý byl tmavý pták velký asi jako havran a protože neměl přirozené nepřátele, pohyboval se zejména po zemi, ale neztratil schopnost létat. Měl žlutooranžové lícní laloky a živil se nejvíce hmyzem a ovocem. Domorodí Maoři ho měli za posvátného a dokonce ho naučili napodobit i několik slov. Zdobit se jeho peřím mohli jen vysoce postavení domorodci. To ale lákalo také budoucího britského panovníka, terý z jejich peří vytvořil módu. DEfinitivní tečku ale učinila postupující civilizace a odlesňování.Holub stěhovavý neměl před příchodem člověk ažádného přirozeného nepřítele. Až počátkem 19. století se stali cílem moderních zbraní a začali být loveni ve velkém. Stali se zdrojem zábavy v podobě sportovní střelby. Jejich mláďaty se krmila prasata. Poslední masakr byl v roce 1886 kdy se obrovské hejno usídlilo v Ohiu. Lovci na ně rychle naběhli.

 

Papoušek Karolínský ještě v polovině 19. století obýval v tisícihlavých hejnech rozlehlou oblast v jihovýchodní části Spojených států amerických. Dorůstal do velikosti 15cm. Farmáři je ale považovali za škůdce a tak je stříleli. Móda pestrobarevných klobouků byl dalším důvodem, proč je ničit. Jejich peří navíc farmáři využívali k zastrašení jiných druhů ptáků. Původně jich bylo tolik, že nikoho nenapadlo, že by mohli vymřít.

Ašdari, divoký osel, kterého známe z popisů ve Starém zákoně i v Koránu. Byl poddruhem asijského osla. Výrazně začal mizet kvůli úbytku přirozeného prostřední a rozvoje zemědělství. Jeho osud ale zpečetila první světová válka, kdy se stal obětí střelných zbraní.

Tetřívek prériový patříl k velmi hojným ptákům, který byl loven indiány ale také osadníky Evropy. A říká se, že nejspíš právě tito tetřívci byli původní součástí Dne díkuvzdání. Byli považováni za oblíben a dostupné jídlo chudých ale kvůli masivnímu vybíjení rychle mizeli. Díky ochranným opatřením koncem 19. století se ze 70 kusů rozrostli až na 2000 ale přišel požár ostrova a ve spojení s následujícími krutými zimami způsobil kolaps populace.

 

Vakovlk tasmánský byl vačnatec, který s psovitými šelmami neměl nic společného, ale podobal se jim vzhledem i způsobem života. Neuměl moc rychle běhat, ale za to uměl skočit jako klokan a zvládl také balancovat ve vzpřímeném postoji. Jeho mizení má ale více na starosti pes dingo, který byl pro vakovlka silným konkurentem. Na jeho vyhubení se ale také podílely pro něj nové nemoci, změna prostředí a také vyhynutí živočišných druhů, které lovil. Dokonce se jeho lovení stalo výnosným obchodem, protože byly vysoké odměny za jeho zastřelení.

 

Klokan Greyův dokázal rychle běhat, ale stejně neuniknul vyhubení. Byly na něj pořádány hony a osudovou ranou byla radikální změna prostředí. Zoologové se ho snažili zachránit a přesunout do národního parku na Klokaní ostrov, ale bohužel zemřeli šokem a vyčerpáním. Kachna růžovohlavá se vyskytovala v močálech a zarostlých jezírcích na severovýchodě Indie. Její hnízdo se málokomu podařilo objevit a i přes to, že byla hojně lovena, považovali ji za vzácnou. Škodil ji ale také dobytek, který zabíral její přirozené prostředí. V přírodě byla naposledy pozorována roku 1949.

 

Tuleň karibský se dožíval pravděpodobně kolem dvaceti let a dorůstal délky kolem 2,5 metru. Vážil kolem 200Kg. Do příchodu Evropanů měl jediné nepřítele - žraloky. Byl loven kvůli svému hodnotnému tuku především, ale také pro svou kůži. Rybáři v něm viděli konkurenta, kterého je potřeba likvidovat. Jenže to byl právě tuleň, který ve finále kvůli nadměrnému ryblovu neměl co jíst. Také docházelo k masovému vybíjení a v roce 2008 byl oficiálně na seznamu vyhynulých druhů.

Vymření ryby? Ano, bohužel. Halančíkovec nevadský měl namodralou barvu s nádechem do fialova a živil se sladkovodními řasami.Žil v termálních pramenech a bohužel časem byly stavěny lázně a prameny sváděny do jednoho - čímž stoupla teplota, ve které neměl šanci přežít.

Potápka skořicovohrdlá vymřela především kvůli činnosti člověka přetvářejícího krajinu. Odlesnění břehů jezera, tvorba rýžových polí, odtékání hnojících látek do jezer. Když rybáři pokryli jezera neviditelnými sítěmi z nylonu, neměly potápky šanci ze znich vymanit.

 

Ropucha zlatá byla k zahlédnutí pouze krátce po období dešťů, v době rozmnožování. Bya závislá na vlhkosti a pravidelném zaplňování tůněk. Důsledky byly katastrofální v době extrémního sucha a vyschnutí tůněk v době, kdy se ještě pulci nestačili přeměnit v dospělé žáby. V květnu roku 1989 byla spatřena naposledy. Šatovník papouščí měřil asi 17cm a samečci měli zeleně zbarvené tělo se žlutou hlavou. Živil se nejvíce ovocem ale nepohrdnul ani hmyzem. Díky své výdrži dokázal překonat dlouhé vzdálenosti. Je možné, že k vyhubení přispěli domorodci, kteří jejich peří využívali na slavnostní oděvy pro náčelníky. Zkázu pak završily zavlečené nemoci - například ptačí malárie.

 

Levhart Zanzubarský se mimojiné na ostrově Ungua v izolaci vyvíjel až do konce poslední doby ledové a celkově byl menší, než ostatní levharti. Jakýkoliv způsob jeho života byl kvůli pověrám znesnadněn a obyvatelé ostrova měli z levharta hrůzu. Považovali ho za posla temných čarodejných sil a také byla levhartí kůže časem žádaným zbožím. Proto jeho odstřel byl od roku 1919 jen na zvláštní povolení ale nic netrvalo věčně a vyhlášený lovec čarodejnic je všechny ve vražedné kampani jako spojence čarodejnic zlikvidoval.

 

Kozorožec pyrenejský je prvním vyhubeným živočišným druhem, kterého se povedlo naklonovat ale přesto ho v přírodě nepotkáte a i když byl v roce 1918 prohlášen za chráněný druh, jeho stavy se vůbec nezvyšovaly. Nepomohla ani záchrana zoologů, protože samice už byly staré na rozmnožení.

 

Delfínovec čínský byl jedním ze čtyř známých druhů sladkovodních delfínů. Na vině jeho úbytku měla podíl především mohutná insutrializace, kterou Čína prodělala ve 20. století. Masivní rybolovy, znečišťování řeky, hlučné lodě atd. Od roku 2007 je můžeme považovat za vyhubené.

 

Neandrtálec je posledním živočišným druhem v této knize. Byl ale skutečně člověkem vyhuben nebo jednoduše neobstál v nelítostném konkurenčním boji? Jak to bylo doopravdy se dozvíte přímo v knize, neprozradím vám přeci všechno :-).

 

ZÁVĚREM

Je až děsivé, kolik druhů vymřelo teprve nedávno a bůh ví, kdy vznikne (vzhledem k tomu, jak se k přírodě chováme) další díl této knihy. Někdy za to mohou opravdu katastrofy ale někdy je to vina člověka a honbou za trofejemi a penězmi. Není to nijak pozitivní kniha, ale je důležité o tom mluvit a připomínat si živočichy, kteří tu nějakou dobu byli a kteří tu s námi třeba ještě mohli být.

 

Pokud vás Atlas vyhubených živočichů zaujal a chtěli byste ho pořídit, najdete ho na eshopu Albatrosmedia.cz přímo ZDE.

Cena: 339Kč (původně 399Kč)