ZA VÝLETEM: Mattoniho stezka v Kyselce a rozhledna Bučina

Kam ještě vyrazíme? Hmm chce to něco nenáročnýho, co zvládneme po školce/škole a co bude zároveň hezký a naučný. Hele objevila jsem krásnou Mattoniho stezku http://www.mattonihostezka.cz/ , ze který se dá jít ještě na rozhlednu Bučina, ta je taky krásná. Stezka má 3,5km a uvidíme, co dá ta rozhledna .. to je v pohodě, to máme tak na 4 hodiny s pauzama a maximálně v devět jsme zase doma.

Takhle zněly plány a realitu si někteří ještě čerstvě pamatujete, ale zároveň to je taky motivace psát tyto články, protože mně osobně by zrovna pomohlo číst něco takového. A to ještě nevíte, že jsme původně plánovali jít s kočárem .. hahaha!

Mattoniho stezka je jinak opravdu krásnou procházkou, jen nesmíte vyjíždět odpoledne po školce a říct si "když u jsme tu, zkusíme i Bučinu" .. ale to už předbíháme. Pojďte se inspirovat dalším krásným výletem v Karlovarském kraji a alespoň zjistíte, jak to nedělat :-).

 

 

My jsme totiž takový odborníci, že většinou odpálíme blbě už samotný start našich výletů :-D. Třeba tady jsme se nechali vést navigací, ale zaparkovali jsme někde u závodu poblíž odbočky na areál Ontario a šli jsme úplně na druhou stranu, než nám to začalo být divné a vrátili jsme se přes naše parkovací místo až dolu do města.

 

 

Takže takhle prosím ne! :-D Dole ve městě jsme zjistili, kde je tedy první panel naučné stezky a dokonce směrovka na parkoviště. Nevyplatilo by se nám přeparkovávat, tak jsme se jen plácli po čele a vydali se na cestu po směru šipek. Na šipkách si všimněte označení "M" - to budete potkávat celou stezkou a budete se jím řídit. Mimochodem už od prvního zastavení uvidíte na Bučinu.

 

Holky nemají tolik možností přejít most, tak se zasekly už takhle na začátku a Olivka marně hledala kamínky, které by hodila dolu. No nebyla úspěšná, tak se spokojila s listy a suchou trávou. Asi proto furt tahají v kapsách kamínky, kdyby náhodou někde nebyly :-D.

 

Když jsme se dostali přes most, další pastí bylo hřiště. Sakra, vždyť jsme teprve na začátku a když už se dostaneme z mostu dál, objevíme hřiště. No tak si ho teda holky musely pořádně prozkoumat, aby vůbec mohly pokročit dál ale to už jsem si řikala, že za světla domu asi nedorazíme.

 

Nu což, spokojenost dětí na výletě je na prvnim místě :-D.

 

Na webu http://www.mattonihostezka.cz/ jsme si hlídali mapu i jednotlivé zastavení. To nás drželo na trase a musím říct, že i přes různé rozestavěné pozemky, zábrany, ploty a lešení byla stezka velmi dobře značená a vždy jsme bez problémů věděli, kam se vydat dál.

 

Dokonce jsme konečně zjistili, kde se nachází báječná Cafe Duha, kterou nadšeně sleduju na Instagramu a kam rozhodně musíte zavítat. Jelikož na výlety jezdíme většinou po školce/škole, tak měla Cafe Duha už zavřeno, ale to je zrovna místo, kde se vyplatí roztáhnout deku a strávit čistě celé odpoledne. V nabídce mají báječné dezerty, dorty, dobroty a myslí se i na děti, které se vyřádí kolem.

 

Následoval další most přes cestu, který nás vedl ke staveništi. Tam byla cesta trochu komplikovaná po silnici, protože chodník byl zastavený a museli jsme kus cesty jít po silnici. Naštěstí tam tolik aut nejezdí a nešlo o nějak extra dlouhý úsek.

 

Jak jsem zmiňovala výše, značení je skvělý i přes různé zátarasy, ploty, zábrany apod. Vždy víte, kudy máte jít .. případně si to pojistíte mapou z webu Mattoniho stezky .. ale v základu vám opravdu stačí šipky, které potkáte. Nevím tedy, jak to tam vypadá teď po několika měsících.

 

Kousek od památníku Heinricha Mattoniho se nachází volně dostupný Ottův pramen, který si můžete načepovat do svých lahví - my u sebe zrovna žádné lahve navíc neměli a holkám pramen nechutnal, tak si ho nechtěly ani napustit do lahví místo vody. My ale od té doby plánujeme, že tam zajedeme s pár lahvemi ale ještě se nám nenaskytla další cesta.

 

Procházeli jsme dost rozestavěnými prostory, ale cedulemi se vůbec nešetřilo a dokonce jsme věděli jaká další čísla nás tím směrem čekají - sice jsme měli připravenou mapu s body, ale pokud jde někdo trasu bez čehokoliv takového, je to skvělá navigace.

 

Kolikrát je značení Mattoniho stezky i přímo pod klasickým turistickým značením. Já byla opravdu nadšená a i přes to, že jsme si cestu a trasu sami později zkomplikovali, tohle značení bylo báječný a bavilo nás, že je přehledný a člověk ho nikde nemusí nahánět.

 

Každé zastavení se týká jiného místa či budovy bývalých lázní Kyselka, které ale postupně prochází stavební obnovou. Dozvíte se, jak to dříve vypadalo, jaká byla historie a občas narazíte i na vtipný animovaný dodatek pro děti.

 

Holky by sice svačily na každé lavičce, a to doslova, ale přeci jen se našlo několik míst na pohodlnější sváču. Tato kaple, tedy Lesní kaple svatého Václava, má báječný výhled. Odpočinuli jsme si, nasvačili se, nakrmili mrňouse a zakoukali se do parádního výhledu na lesy a protékající řeku.

 

Za kapličkou vede cesta, která vás navede k takovému výhledu. Všude ticho, klid a jen pozorujete přírodu kolem vás. Na chvíli jsem si tam zalezla sama, zatímco ostatní svačili, a bylo to bájo :-).

 

Na některém ze zastavení vidíte i přímo mapku celé trasy. Ta vám mimojiné ukáže kolik jste ušli a kolik vás ještě čeká. Tady jsme byli myslím tak nějak v polovině docela pohodové a opravdu hezké stezky, když nepočítám náš výšlap na rozhlednu Bučina, kterej byl teda dost blbým ápadem ale co by to bylo za výlet bez blbýho nápadu :-D.

 

Trasa má celkem 16 zastavení, takže každou chvíli nějaké potkáte a není to ten druh stezky, kdy jdete dva kiláky, nevíte pořádně kam a modlíte se za každou šipku. Zde je to opravdu krásně rozmístěno a nemáte pocit, že byste šli špatně. Vždy vás navede buď klasická turistická značka anebo přímo značka Mattoniho stezky.

 

Je teda pravda, že jsme jednou šli úplně jinam a museli jsme se vracet. Ne teda, že bychom šli špatně ale jedno zastavení jsme úplně přešli a já bych nemohla pokračovat dál, aniž bych si ho sama v sobě neodškrtla, že jsem tam byla a tak jsme se vraceli. Ale to bylo podle mě taky z důvodu probíhajících staveb, oprav a rekonstrukcí, protože nás zmátnul jeden z plotů. To byla docela zachůzka kvůli prakticky jen ceduli, protože kolem nic jinýho nebylo (a to původní fotky vypadaly tak krásně!), ale chtěla jsem si projít všechny body.

 

Tak a tohle bylo místo, kde se rozhodlo o dalším osudu naší bandy. Tady jsme si dali další svačinovou pauzu, protože zde se nacházelo rozcestí - buď jít dále stezkou anebo se odpojit a jít nahoru na rozhlednu Bučina. Posílili jsme se co to šlo a vyrazili vstříc rozhledně, na kterou se už nikdy nederu, nechci, ne .. uff.

 

Nebylo by rozhledny s překrásným výhledem, kdyby k ní nevedl kopeček .. kopec .. krpál .. doprkýnka co jsme si to vymysleli! Co jsem to já vymyslela?! Hahaha Karol ty vogo.

 

Trochu se nám to stupňovalo a já se modlila, aby Tomáš s mrňousem v nosítku nikde neujel a nezakopnul. Ty bláho vědět jaká je ta trasa brutální, tak se tam s nosítkem nesnažíme vylézt. V jednu chvíli mi to přišlo až nebezpečný, jak to bylo příkrý.

 

 

Jakmile jsme narazili na trasu s pomocnými lany, říkala jsem si už "doprkýnka co jsem nám to zase vymyslela za šílenost!". Ještě nikdy jsme se totiž s pomocnými lany na trase nesetkali a přišlo mi to až k neuvěření.

 

 

Chvíli jsme si mysleli, že rozhledna cestou spadla nebo byla přemístěna, protože jdete, jdete, jdete a furt nikde nic i když máte jít zhruba kilometr a to už s takovými výlety víte, kolik zhruba je a já věděla, že běžný kilometr máme tak za dvacet minut. Jenže tady furt nic .. až najednou .. slááááááááááva!

Hned vedle rozhledny je lavička, kde jsme si museli vorazit. Kolem je pár dřevěných soch a ten výhled .. páni a dámové ten výhled .. ten za to stál! Zrovna zapadalo slunce, když jsme dorazili nahoru a ani vám nebudu řikat kolik bylo hodin ale myslim, že něco kolem půl osmé večer. 

Nahoru jsme se těmi 62 schody vyškrabali z posledních sil a při představě cesty dolu a ještě zhruba poloviny trasy, než budeme zpátky u auta. Nooo už jsem si představovala, jak budou nožky vypadat následující den a to zrovna naše nejmladší Olivka měla jet do zooparku se školkou.

 

Dolu to jde vždycky mnohem rychleji ale o to víc musíte být opatrnější, protože můžete snadněji zakopnout a zahučet. Jenže to jsme ještě netušili, co nás čeká dál. Trasa se ale na nějakou chvíli uklidnila a my si užívali zlatou hodinku ve smyslu západu slunce v lese. Ještě nás čekalo pár památníků a vyhlídek ale už jsem se těšila, až zasednu do auta.

 

Cesta lesem byla příjemná, les byl hezký, šlo se postupně dolu a trochu se ám zase zlepšila nálada - holky teda pořád poskakovaly ale my už toho začínali mít trochu plný kecky. Mně drželo nad vodou, že už brzy budeme u auta .. jenže kdybych věděla, co ještě zažijeme :-D.

 

Každá cesta dolu musí být prostě dolu. Dobře vymyšlené rádoby schody, jinak bychom asi lezli po čtyřech - což stejně holky zkoušely, protože ten kopec byl opravdu dost příkrý a holkám to v jedné části dost klouzalo. No a já si trochu vyšlápla špičku tim, jak jsem v ní měla neustále narvaný palec. A z vyšláplé špičky pak vznikla díra .. jojo, sama bych se divila, kdyby to ty boty daly.

 

 

Alžbětina vyhlídka nám dala naději, že už jsme skoro dole a s holkama jsme si ukázaly most, po kterém jsme šli a celý kopec, který jsme prošli až tam kde jsme teď. To jsme si ale teda pořádně dali, zároveň to byla parádní procházka a bez té Bučiny by to bylo teda mnohem příjemnější.

 

U kaple svaté Anny jsme si dali poslední svačinovou přestávku a užjsme věděli, že nám chybí jen poslední zastavení a bude hotovo. Pak hned hurááá k autu a třeba to zvládneme ještě za světla, to by bylo bájo! Hahaha! Bylo, no .. by to bájo :-D.

 

A zajímavá informace o kapli - "Stavbu financovala hraběnka Anna Nostitz-Rieneck z vděčnosti za své uzdravení zdejšími prameny."

 

 

Poslední zastavení na této trase je Mattoniho muzeum, které už bylo samozřejmě zavřeno, ale holkám jsme slíbili, že se tam při další cestě zastavíme. Hurááá! Hotovo! Zvládli jsme to .. teď jen zpátky k autu a doma padnout do postele jako nemluvňata!

U muzea je fotokoutek, kde se holky snažily tvářit jako dřívější obyvatelé/návštěvníci kyselky. Klaudi teda sotva dosáhla a Sofi se ladně kouká do nebes :-D.

 

Vyfotila jsem ještě pro uložení a informaci otevírací dobu a vstupné. Otevřeno je tedy od dubna do října a pouze do 16 hodin. V jiné měsíce je to pouze po domluvě a dva dny předem nejlépe.

 

No a jaký byl závěr našeho výletu? Měli jsme se vydat zpátky sejnou cestou k silnici, po které jsme měli jítuž směrem k autu. Sice bychom si zašli, protože jsme parkovali kus za centrem, ale prostě měli jsme jít tou normální cestou. My ale měli auto doslova co by kamenem dohodil a tak jsme se rozhodli vydat cestou směřující za altánkem, který stál kousek od muzea.

Stačilo jen doslova přejít řeku, jenže nebylo kudy, nebylo jak a už se opravdu začalo stmívat. Šli jsme nějakou vyšlapanou cestičkou, která vedla jenom rovně a nikde nezatáčela. Holky už chtěly být taky u auta a padající tma jim nebyla úplně příjemná. Co teď? Musíme se vrátit zpátky k muzeu. Hmm někudy musí vést cesta (jenže nevedla).

Dostali jsme se k řece kousek od závodu. Auto jsme měli před sebou třeba do 70 metrů, opravdu kousek, přesně jsme věděli kde jsme a kde jsme parkovali ale tam kde byl na mapě nakreslený most, tam už žádý most nebyl. Byla tam jen široká betonová základna o šíři asi 2,5 metru přes kterou tekla voda, která pak přepadávala dál k závodu. 

Základna se zdála být mělká a jelikož jsem nechtěla, aby to tam někomu uklouzlo a opravdu jsme se nemohli vracet, aniž bychom nešli v úplné tmě jen s baterkami na mobilu, přebrodili jsme to raději všichni v botech. Když jsem udělala první krok, měla jsem vodu po kotníky. No, nebylo to tak mělký, jak jsem čekala.

Šla jsem tedy první, za mnou holky a nakonec Tomáš. Holky z toho měly zážitek, voda byla příjemně teplá a v tom horkém dni byla i zajímavý osvěžením. Pak už jen z kopce pár desítek metrů a hurá auto - holky si sundaly boty a já se modlila, abych je ještě kdy na výlet dostala :-D.

ZÁVĚREM

Mattoniho stezka je krásná procházka s mnoha výhledy a informacemi o bývalých lázních Kyselka, dokonce si můžete načepovat mierální pramen. Stejně tak rozhledna Bučina je krásná a ten výšlap za to stojí, protože objevíte neskutečný výhled. Ale nemíchejte tyto dva výlety dohromady a když už, dejte si opravdu na čas a vytyčte si vyloženě celý den od rána do večera. A taky nevymejšlejte bejkárny, ale řiďte se mapou i kdybyste se měli o kus vracet.

Naplánujte si výlet tak, aby se děti mohly vyřádit na hřišti, abyste si mohli dát třeba něco dobrého v Café Duha (i když to doporučuju spíš úplně bokem) a abyste si užili pohodovou procházku a hlavně abyste počítali, že Bučinu si musíte opravdu zasloužit.

Každá zkušenost dobrá zkušenost a my už jsme zase o kus víc poučeni. Tak či tak to ale bylo bájo a máme zase další dobrodružství do sbírky. Mimochodem Klaudinka už byla na Bučině 3x - vloni s florbalem, letos s námi a ještě po našem výletě jednou zase s florbalem. Uff :-D