Tak přesně toto je kniha, kterou si potřebuje přečíst každá máma!
Kniha, u které jsem se nejdříve bála, že nebudu souhlasit, ale nakonec jsem v úžasu z toho, jak moc je pravdivá, jak dokáže otevřít oči a jak je plná všech možných i nemožných "aha momentů".
Je napsaná psycholožkou Pavlou kouckou, která Koncept Uvolněného rodičovství začala rozvíjet v reakci na vyčerpané rodiče a přetížené děti.
Dnešní doba je pro řadu z nás nejen hektická, ale i plná návodů, jak vše perfektně zvládnout. Chtělo by to se trochu uvolnit
Dnešní doba je pro řadu z nás nejen hektická, ale i plná návodů, jak vše perfektně zvládnout. Chtělo by to se trochu uvolnit
Nikdy jsem nebyla na knihy zaměřené na výchovu dětí, ale čím dál tím víc se díky nim ujišťuju, že to co dělám, dělám správně. Je vážně moc dobře napsaná. Ani chvilku se u ní člověk nenudí, naopak nemůže přestat číst a doslova se do ní ponoří.
Budu se snažit vypíchnout to nejlepší a pokusím se Vám to předat. Snad Vás kniha nadchne tak, jako nadchla mě.
OBSAH KNIHY
Jelikož je obsah vážně hodně zajímavý, napíšu ho kompletní. Většinou jsem psala jen hlavní kapitoly, ale tohle stojí za kompletní seznam :-).
1. Uvolnit se v perfekcionistické společnosti
2. Spojovat příjemné s užitečným
3. Zvládnout negativní emoce
4. Vychovat děti samostatné, zodpovědné a odolné
5. Zajistit láskyplné vztahy
CO MĚ NEJVÍCE ZAUJALO
Jako rodiče toužíme být perfektní, ale jsme si kolikrát čím dál nejistější. Často se ptáme, nejen sami sebe, jestli to děláme správně? Jsou naše rozhodnutí správná?
Nasazení dnešních rodičů v péči o potomky je enormní. Od osobních asistentů přes osobní řidiče, hlavní sponzory, skalní fanoušky a zprostředkovatele komerčních služeb. Hlídáme, pomáháme, asistujeme a řešíme. Potíž je v tom, že to ve finále může být všechno spíš ke škode než užitku. Chtělo by to zvolnit, aby se i dítě samo naučilo vlastními silami zvládat frustrující situace a mohlo tak psychicky růst.
Naše tradice ve výchově poškodil také vědecko-technický a logický přístup, který většině dominoval ve 20. století. Šířily se informace o tom, že se do mateřského mléka vylučují různé jedy, pocházející ze znečištěného životního prostředí. Věda a technika (a propaganda) slibovala mlého neznečištěné.
Odborníci také v té době nabádali matky, aby své děti nechovaly a nenosily, aby nereagovaly na jejich "rozmary". Říkalo se, že pokud chce mít matka ze svého kojence tyrana a uškodit správnému vývoji jeho povahy, tak ať jej chová.
Matky tedy poslouchaly autority a ve snaze neuškodit svým dětem a ve snaze pro ně dělat to nejlepší je nekojily, nenosily, nechovaly. Bohužel ale sanace důsledků takto vychovávaných dětí je v dnešní době na denním pořádku u psychoterapeutů.
Není tedy vůbec divu, že se generace dnešních rodičů nechce řídit tím, co bylo dřív. Ví tedy, co nechtějí, což ale neznamená, že ví, co chtějí a jak toho docílit.
Nejistí a perfekcionističtí rodiče představují velký byznys. Na trhu existuje nespočet udělátek, vychytávek, edukační pořady, kurzy, přednášky, semináře, knihy. Koncept uvolněného rodičovství byl vytvořen v reakci na současný rodičovský mainstream.
Rodiče se v dnešní době také snaží o maximální rozvoj svých dětí až děti najednou nemají čas na nic jiného, než na školu a kroužky.
K dětskému věku ale vždy patřilo si docela obyčejně hrát, pobíhat venku s partou kamarádů, lelkovat a trochu se i nudit. Jenže na to děti v dnešní době nemají vůbec čas.
Dnešní děti jsou zvyklé, že jim někdo neustále zajišťuje program a ve výsledku si nedokáží hrát sami a zabavit se. Pak mají najednou 10 minut volného času a neví, jak s ním naložit. Znervózní, vytrácí se vlastní iniciativa, fantazie a kreativita.
Přitom ale právě tou volnou obyčejnou hrou se děti stávaly samostatnějšími. Trénovaly své fyzické i sociální dovednosti. Učily se zodpovědnosti. Přijímaly zodpovědnost i za mladší sourozence. Rozvíjely úsudek a organizaci času.
Moc se mi líbí také kapitola ohledně přílišném množství udělátek.
Už před narozením našich potomků totiž slýcháme, co všechno budeme potřebovat, co všechno musíme pořídit a bez čeho se rozhodně neobejdeme.
Co se týče kojení, tak se na nás hrnou informace o hromadě věcí, které pak máme nutnost pořizovat a máme pocit, že bez nich by kojení nešlo nebo bylo děsně náročné - kojící podprsenky, vložky do kojících podprsenek, krémy na bradavky, kojící kloboučky, kojící polštáře, kojící trička a noční košile, odsávačky, lahvičky na odsáté mléko, ohřívače na lahvičky, teploměry, příručky o kojení nebo laktační poradkyně.
Nezatracuji všechno, ale spousta toho jsou zbytečnosti navíc v rozporu se správnou technikou kojení a mohlo by se tím zadělat i na budoucí problémy - snížení laktace, přemnožení kvasinky, bojkot kojení apod.
I přes tu veškerou snahu dělat všechno správně a používat všechny možné i nemožné pomůcky ale končíme s kojením o dost dříve, než odpovídá přirozenost našeho druhu.
Podobné je to s dalšími udělátky jako jsou například chůvičky, houpadla, elektrické kolotoče apod. co miminko zabaví, ale chtělo by brát v potaz i to, že sice máme chvilku klidu, dítě se zabaví a my si můžeme dělat co zrovna potřebujeme ale hladina prolaktinu se snižuje či zůstane nízká, péče o dítě nás tolik netěší jak by měla a my máme větší a větší potřebu tato udělátka využívat. Tvorba mléka tím trpí a my pak sáhneme po mléčné náhražce.
Když dítě chováme, zpíváme mu a jsme v jeho blízkosti a to i když spí, spouští se v našich tělech hormon prolaktin, který se také nazývá hormon péče a hnízdění. Vyvolává v nás také potřebu o dítě pečovat a také způsobuje to, že nás péče naplňuje radostí.
Další zajímavou kapitolou je kapitola o tom, že mnoho dnešních dětí nedělá doma vůbec nic. Rodiče po nich nic nechtějí, protože si říkají, že se v životě ještě napracují dost. Dalším důvodem je, že na to rodiče jednoduše nemají nervy, protože by jim děti práci přidělaly. Dříve děti (přehnaně řečeno) sloužily svým rodičům, jenže v dnešní době slouží (bez přeháňky) rodiče svým dětem.
Batolata a předškoláci mají naprosto přirozenou touhu nás napodobovat a dělat to, co děláme my. Proto jim musíme pomáhat, aby mohly pomáhat a to bohuželo mnoho rodičů odradí. Často dokonce děti raději posadí k televizi, aby se jim nepletly. Pak se ale není čemu divit, že ve školním věku doma na nic nesáhnou.
Využijme proto přirozené touhy dětí účastnit se a učit se. V budoucnu nás pak čekají třeba luxusní snídaně do postele :-P
Nejlepší kapitola z celé knihy je z mého pohledu kapitola Zvládnout negativní emoce.
Práce s negativními emocemi dětí je jedním z nejnáročnějších rodičovských úkolů. Často se míchají i s negativními emoceni nás rodičů.
Zvuk dětského pláče v nás způsobuje vylučování stresového hormonu kortizolu. Cítíme napětí a touhu dítěti pomoct, zklidnit ho. Když se nám to ale přes veškerou snahu nedaří, dostane nás to do stresu.
Teď přichází velké AHA! Snášet pláč nebo křik malých dětí je těžké, však jde primárně o signál nouze a zoufalý rodiče následně dělají zoufalé věci.
Někteří hopsají s dítětem celé hodiny na gymnastickém míči, jiní v noci poutají dítě do autosedačky a vyrážejí do ulic. Další sahají po sušence, bonbonu, lízátku, rohlíku apod.
Děti to nepotřebují, jenže si zvyknou a časem začnou tyto metody vyžadovat - v tom je ale bohužel velké riziko.
Dítě, které dostávalo dudlík či lahev s mlékem, aby neplakalo trápí třeba předkus nebo zkažené zuby ale také může v budoucnu sahat ke známé útěše a spadnout k alkoholu.
Holčička, která byla zvyklá dostávat bonbonek, aby nebyla smutná, se jako dospělá může utěšovat sladkostmi a celoživotně bojovat s nadváhou.
Chlapeček, který byl rozptylován hračkami, aby se nevztekal, může mít v budoucnu tendence od problémů utíkat.
Co tedy autorka radí? Nechce abychom nechávali děti vyřvat, jen abychom jim dovolili plakat. Jsou totiž situace ve kterých se potřebuje vyplakat, vyplavit stresové hormony, uvolnit se křikem. I my máme přeci kolikrát sto chutí si zařvat a pomůže nám, když se vybrečíme. To platí i u dětí.
Další skvělou kapitolou k zamyšlení je Kolik našeho času a pozornosti děti potřebují.
Není totiž důležité kolik času trávíme s dětmi, ale jak kvalitní ten čas je. Nedostatek času tráveného s dětmi často kompenzujeme přemírou péče. Přílišnou aktivitou ale potomky můžeme obírat o samostatnost. Děti se také mohou cítit svazované a naší péčí mohou také pohrdat. My sami se přílišným nasazením vyčerpáváme a z toho může vzniknout až syndrom vyhoření.
Autorka vnímá kvalitní společný čas jako dobu, kdy si užíváme jeden druhého, kdy jsme spolu a prostě jsme. Bez nalajnované činnosti, bez přemíry aktivity, bez plánování. Může to být na cestě do školky, do školy, klidně i třeba v dinoparku. Nasloucháme fantazii, představám, vyprávění.
Na někoho to může působit jako ztracený čas, který by šel využít mnohem lépe ale přitom právě toto můžou být ty nejlepší chvíle :-)
V tématu rodičovství také nesmí chybět kapitola, která rozebírá odměny a tresty. Někteří rodiče si výchovu svých dětí bez odměn a trestů nedokáží představit, ale je to vůbec správná volba?
Ráda bych také zmínila rizika trestů
V dnešní době se spíše doporučují přirozené důsledky. Důsledek totiž vyplývá z činnosti, ale trest s ní nijak nesouvisí. Například když dítě rozlije pití, přirozeným důsledkem je to, že po sobě uklidí. Trestem by bylo plácnutí.
Někdy je ale zapotřebí použít i trest. V takových případech bychom se měli rozhodovat tak, aby dítě přesně vědělo, za co je trestáno. Aby byl trest přiměřený (citelný ale ne příliš tvrdý) a aby trest nebyl zbytečně kontraproduktivní.
Co se týče odměn, je dobré, abychom dítěti nedávali najevo, že aktivita nestojí za to, aby byla vykonávana jen tak, ale vždy musí být odměněna. Spoustu činností (úklid, pomáhání doma, učení) by dítě mělo dělat hlavně samo pro sebe a ne za odměnu. Mělo by si uklidit pokoj, aby ho mělo hezký, mělo by se učit aby bylo chytré atd. Takže se i v případě odměn rozhodovat, jestli jsou na místě.
S ČÍM ALE NESOUHLASÍM
I přes mé nadšení z knihy, kterou budu moc ráda doporučovat dál a kterou budu moc ráda půjčovat mezi své přátelé, je zde ale i něco, s čím nesouhlasím.
Hned na začátku knihy se píše, že miminko potřebuje vyplavit stresový hormon, vyplakat se, uvolnit se ale maminka mu při každé příležitosti doslova zacpe pusu prsem. Tím se stane to, že miminko nedostane příležitost upustit své emoce a maminka jen kojí a kojí a kojí a je víc a víc frustrovaná.
Neříkám, že nemůže být výjimka ale bylo by to opravdu hodně vzácné.
ZÁVĚREM
Opravdu skvělá kniha, kterou doporučuji každé nastávající mamince ale i té, která si zrovna prochází ně úplně šťastným obdobím a chtěla by se z rodičovství více radovat :-).
I mně dost pomohla a určitě ve svém přístupu něco změním a také se zaručené více uvolním :-).
V recenzi jsem ze sebe vymáčkla maximum, tak doufám, že jsem Vám své nadšení předala a že se po knize podíváte. Stojí za to! :-)
Knihu Uvolněné rodičovství zakoupíte na oficiálním eshopu Nakladatelství Portál přímo ZDE.
Cena: 284Kč
Budu se snažit vypíchnout to nejlepší a pokusím se Vám to předat. Snad Vás kniha nadchne tak, jako nadchla mě.
OBSAH KNIHY
Jelikož je obsah vážně hodně zajímavý, napíšu ho kompletní. Většinou jsem psala jen hlavní kapitoly, ale tohle stojí za kompletní seznam :-).
1. Uvolnit se v perfekcionistické společnosti
- Jací jsou dnešní rodiče
- Snaha o maximální rozvoj
- Bezpečí nade vše
- Jak s obavami nakládat
2. Spojovat příjemné s užitečným
- Hněv a žal rozmazlených
- Rodič není sluha
- Opomíjené vlastnosti
- Rozumně i citlivě
3. Zvládnout negativní emoce
- Dovolme dětem plakat
- Hněv, strach, smutek
- Rozvíjet emoční inteligenci
- Oceán mateřských emocí
4. Vychovat děti samostatné, zodpovědné a odolné
- Kolik našeho času a pozornosti děti potřebují
- Výchova k psychické odolnosti
- Bez odměn a bez trestů?
- Vhodná míra přísnosti
5. Zajistit láskyplné vztahy
- Kdy si děti pořídit a kolik jich mít
- Láska mezi sourozenci
- Táta není druhá máma
- Méně znamená více
CO MĚ NEJVÍCE ZAUJALO
Jako rodiče toužíme být perfektní, ale jsme si kolikrát čím dál nejistější. Často se ptáme, nejen sami sebe, jestli to děláme správně? Jsou naše rozhodnutí správná?
Nasazení dnešních rodičů v péči o potomky je enormní. Od osobních asistentů přes osobní řidiče, hlavní sponzory, skalní fanoušky a zprostředkovatele komerčních služeb. Hlídáme, pomáháme, asistujeme a řešíme. Potíž je v tom, že to ve finále může být všechno spíš ke škode než užitku. Chtělo by to zvolnit, aby se i dítě samo naučilo vlastními silami zvládat frustrující situace a mohlo tak psychicky růst.
Naše tradice ve výchově poškodil také vědecko-technický a logický přístup, který většině dominoval ve 20. století. Šířily se informace o tom, že se do mateřského mléka vylučují různé jedy, pocházející ze znečištěného životního prostředí. Věda a technika (a propaganda) slibovala mlého neznečištěné.
Odborníci také v té době nabádali matky, aby své děti nechovaly a nenosily, aby nereagovaly na jejich "rozmary". Říkalo se, že pokud chce mít matka ze svého kojence tyrana a uškodit správnému vývoji jeho povahy, tak ať jej chová.
Matky tedy poslouchaly autority a ve snaze neuškodit svým dětem a ve snaze pro ně dělat to nejlepší je nekojily, nenosily, nechovaly. Bohužel ale sanace důsledků takto vychovávaných dětí je v dnešní době na denním pořádku u psychoterapeutů.
Není tedy vůbec divu, že se generace dnešních rodičů nechce řídit tím, co bylo dřív. Ví tedy, co nechtějí, což ale neznamená, že ví, co chtějí a jak toho docílit.
Nejistí a perfekcionističtí rodiče představují velký byznys. Na trhu existuje nespočet udělátek, vychytávek, edukační pořady, kurzy, přednášky, semináře, knihy. Koncept uvolněného rodičovství byl vytvořen v reakci na současný rodičovský mainstream.
Rodiče se v dnešní době také snaží o maximální rozvoj svých dětí až děti najednou nemají čas na nic jiného, než na školu a kroužky.
K dětskému věku ale vždy patřilo si docela obyčejně hrát, pobíhat venku s partou kamarádů, lelkovat a trochu se i nudit. Jenže na to děti v dnešní době nemají vůbec čas.
Dnešní děti jsou zvyklé, že jim někdo neustále zajišťuje program a ve výsledku si nedokáží hrát sami a zabavit se. Pak mají najednou 10 minut volného času a neví, jak s ním naložit. Znervózní, vytrácí se vlastní iniciativa, fantazie a kreativita.
Přitom ale právě tou volnou obyčejnou hrou se děti stávaly samostatnějšími. Trénovaly své fyzické i sociální dovednosti. Učily se zodpovědnosti. Přijímaly zodpovědnost i za mladší sourozence. Rozvíjely úsudek a organizaci času.
Moc se mi líbí také kapitola ohledně přílišném množství udělátek.
Už před narozením našich potomků totiž slýcháme, co všechno budeme potřebovat, co všechno musíme pořídit a bez čeho se rozhodně neobejdeme.
Co se týče kojení, tak se na nás hrnou informace o hromadě věcí, které pak máme nutnost pořizovat a máme pocit, že bez nich by kojení nešlo nebo bylo děsně náročné - kojící podprsenky, vložky do kojících podprsenek, krémy na bradavky, kojící kloboučky, kojící polštáře, kojící trička a noční košile, odsávačky, lahvičky na odsáté mléko, ohřívače na lahvičky, teploměry, příručky o kojení nebo laktační poradkyně.
Nezatracuji všechno, ale spousta toho jsou zbytečnosti navíc v rozporu se správnou technikou kojení a mohlo by se tím zadělat i na budoucí problémy - snížení laktace, přemnožení kvasinky, bojkot kojení apod.
I přes tu veškerou snahu dělat všechno správně a používat všechny možné i nemožné pomůcky ale končíme s kojením o dost dříve, než odpovídá přirozenost našeho druhu.
Podobné je to s dalšími udělátky jako jsou například chůvičky, houpadla, elektrické kolotoče apod. co miminko zabaví, ale chtělo by brát v potaz i to, že sice máme chvilku klidu, dítě se zabaví a my si můžeme dělat co zrovna potřebujeme ale hladina prolaktinu se snižuje či zůstane nízká, péče o dítě nás tolik netěší jak by měla a my máme větší a větší potřebu tato udělátka využívat. Tvorba mléka tím trpí a my pak sáhneme po mléčné náhražce.
Když dítě chováme, zpíváme mu a jsme v jeho blízkosti a to i když spí, spouští se v našich tělech hormon prolaktin, který se také nazývá hormon péče a hnízdění. Vyvolává v nás také potřebu o dítě pečovat a také způsobuje to, že nás péče naplňuje radostí.
Další zajímavou kapitolou je kapitola o tom, že mnoho dnešních dětí nedělá doma vůbec nic. Rodiče po nich nic nechtějí, protože si říkají, že se v životě ještě napracují dost. Dalším důvodem je, že na to rodiče jednoduše nemají nervy, protože by jim děti práci přidělaly. Dříve děti (přehnaně řečeno) sloužily svým rodičům, jenže v dnešní době slouží (bez přeháňky) rodiče svým dětem.
Batolata a předškoláci mají naprosto přirozenou touhu nás napodobovat a dělat to, co děláme my. Proto jim musíme pomáhat, aby mohly pomáhat a to bohuželo mnoho rodičů odradí. Často dokonce děti raději posadí k televizi, aby se jim nepletly. Pak se ale není čemu divit, že ve školním věku doma na nic nesáhnou.
Využijme proto přirozené touhy dětí účastnit se a učit se. V budoucnu nás pak čekají třeba luxusní snídaně do postele :-P
Nejlepší kapitola z celé knihy je z mého pohledu kapitola Zvládnout negativní emoce.
Práce s negativními emocemi dětí je jedním z nejnáročnějších rodičovských úkolů. Často se míchají i s negativními emoceni nás rodičů.
Zvuk dětského pláče v nás způsobuje vylučování stresového hormonu kortizolu. Cítíme napětí a touhu dítěti pomoct, zklidnit ho. Když se nám to ale přes veškerou snahu nedaří, dostane nás to do stresu.
Teď přichází velké AHA! Snášet pláč nebo křik malých dětí je těžké, však jde primárně o signál nouze a zoufalý rodiče následně dělají zoufalé věci.
Někteří hopsají s dítětem celé hodiny na gymnastickém míči, jiní v noci poutají dítě do autosedačky a vyrážejí do ulic. Další sahají po sušence, bonbonu, lízátku, rohlíku apod.
Děti to nepotřebují, jenže si zvyknou a časem začnou tyto metody vyžadovat - v tom je ale bohužel velké riziko.
Dítě, které dostávalo dudlík či lahev s mlékem, aby neplakalo trápí třeba předkus nebo zkažené zuby ale také může v budoucnu sahat ke známé útěše a spadnout k alkoholu.
Holčička, která byla zvyklá dostávat bonbonek, aby nebyla smutná, se jako dospělá může utěšovat sladkostmi a celoživotně bojovat s nadváhou.
Chlapeček, který byl rozptylován hračkami, aby se nevztekal, může mít v budoucnu tendence od problémů utíkat.
Co tedy autorka radí? Nechce abychom nechávali děti vyřvat, jen abychom jim dovolili plakat. Jsou totiž situace ve kterých se potřebuje vyplakat, vyplavit stresové hormony, uvolnit se křikem. I my máme přeci kolikrát sto chutí si zařvat a pomůže nám, když se vybrečíme. To platí i u dětí.
Další skvělou kapitolou k zamyšlení je Kolik našeho času a pozornosti děti potřebují.
Není totiž důležité kolik času trávíme s dětmi, ale jak kvalitní ten čas je. Nedostatek času tráveného s dětmi často kompenzujeme přemírou péče. Přílišnou aktivitou ale potomky můžeme obírat o samostatnost. Děti se také mohou cítit svazované a naší péčí mohou také pohrdat. My sami se přílišným nasazením vyčerpáváme a z toho může vzniknout až syndrom vyhoření.
Autorka vnímá kvalitní společný čas jako dobu, kdy si užíváme jeden druhého, kdy jsme spolu a prostě jsme. Bez nalajnované činnosti, bez přemíry aktivity, bez plánování. Může to být na cestě do školky, do školy, klidně i třeba v dinoparku. Nasloucháme fantazii, představám, vyprávění.
Na někoho to může působit jako ztracený čas, který by šel využít mnohem lépe ale přitom právě toto můžou být ty nejlepší chvíle :-)
V tématu rodičovství také nesmí chybět kapitola, která rozebírá odměny a tresty. Někteří rodiče si výchovu svých dětí bez odměn a trestů nedokáží představit, ale je to vůbec správná volba?
Ráda bych také zmínila rizika trestů
- Ubližují dítěti - jsou bolestivé a ponižující
- Jsou kontraproduktivní - mohou vyvolávat touhu po pomstě
- Narušují vztah k rodiči - snižují důvěru a vyvolávají lítost, hněv i strach
- Náš přístup je pro děti vzorem - bité děti mohou v budoucnu bít své děti
- Jsou návykové - rodič upustí páru a dítě vyplaví stresové hormony (po určitém čase si dítě na tuto "pomoc" může zvyknout a začne zlobit "dokud nedostane").
V dnešní době se spíše doporučují přirozené důsledky. Důsledek totiž vyplývá z činnosti, ale trest s ní nijak nesouvisí. Například když dítě rozlije pití, přirozeným důsledkem je to, že po sobě uklidí. Trestem by bylo plácnutí.
Někdy je ale zapotřebí použít i trest. V takových případech bychom se měli rozhodovat tak, aby dítě přesně vědělo, za co je trestáno. Aby byl trest přiměřený (citelný ale ne příliš tvrdý) a aby trest nebyl zbytečně kontraproduktivní.
Co se týče odměn, je dobré, abychom dítěti nedávali najevo, že aktivita nestojí za to, aby byla vykonávana jen tak, ale vždy musí být odměněna. Spoustu činností (úklid, pomáhání doma, učení) by dítě mělo dělat hlavně samo pro sebe a ne za odměnu. Mělo by si uklidit pokoj, aby ho mělo hezký, mělo by se učit aby bylo chytré atd. Takže se i v případě odměn rozhodovat, jestli jsou na místě.
S ČÍM ALE NESOUHLASÍM
I přes mé nadšení z knihy, kterou budu moc ráda doporučovat dál a kterou budu moc ráda půjčovat mezi své přátelé, je zde ale i něco, s čím nesouhlasím.
Hned na začátku knihy se píše, že miminko potřebuje vyplavit stresový hormon, vyplakat se, uvolnit se ale maminka mu při každé příležitosti doslova zacpe pusu prsem. Tím se stane to, že miminko nedostane příležitost upustit své emoce a maminka jen kojí a kojí a kojí a je víc a víc frustrovaná.
Neříkám, že nemůže být výjimka ale bylo by to opravdu hodně vzácné.
ZÁVĚREM
Opravdu skvělá kniha, kterou doporučuji každé nastávající mamince ale i té, která si zrovna prochází ně úplně šťastným obdobím a chtěla by se z rodičovství více radovat :-).
I mně dost pomohla a určitě ve svém přístupu něco změním a také se zaručené více uvolním :-).
V recenzi jsem ze sebe vymáčkla maximum, tak doufám, že jsem Vám své nadšení předala a že se po knize podíváte. Stojí za to! :-)
Knihu Uvolněné rodičovství zakoupíte na oficiálním eshopu Nakladatelství Portál přímo ZDE.
Cena: 284Kč
Žádné komentáře:
Okomentovat