7. května 2019

ČTEME: Indigové pohádky

Indigové pohádky jsem měla vyhlídnuté už dlouhou dobu, jenže vždy se pořizovalo něco jiného a na tuto knihu už nezbyl prostor.

Stejně si ale ke mně našla cestu, za což jsem moc ráda. Objevila jsem ji totiž u nás ve školce, kde ji zrovna dočetly a s radostí jsem si ji mohla zapůjčit.

Musím říct, že kniha klame vzhledem. Na první pohled totiž vypadá úžasně klidná, zrelaxovaná a uklidňující, ale když ji otevřete, tak zjistíte, že každý příběh je ilustrovaný úplně jiným stylem a může na Vás působit trochu chaoticky.

No ale nebudeme předbíhat.

Pojďme se na nic tedy detailněji mrknout.




Když první pohled zaměříte detailněji, tak zjistíte, že je na titulní straně knihy 9 květin a každá ve svém středu skrývá obrázek jedné pohádky. Toho jsem si všimla přiznám se až dnes při psaní recenze, je to taková kamufláž.

V knize je také moc krásná oboustranná záložka, která má z druhé strany takové menší luštění.



OBSAH

Kniha obsahuje 9 různých příběhů, které mají jednoho autora, ale 9 různých ilustrátorů. Zajímavostí je také to, že každý z těch ilustrátorů využívá jinou techniku kreslení/malování.


  • Jak Jácinka moc chtěla malovat (metoda koláže)
  • Jak si skřítek Kvítek nechtěl zdobit stromeček (počítačová ilustrace)
  • Jak se stromeček chtěl stát velkým (olejomalba)
  • Jak se klučík Cvrčík učil dělat auto (melancholický akryl)
  • Jak prasátka hrála na babu (perokresba)
  • Jak mašinka Růženka opustila koleje (akryl s reálnými objekty)
  • Jak klučík Šmudlík ujel na banánu (akvarel s tuší)
  • Jak ořešák přišel o kamaráda (pastelka)
  • Jak Bumbác nakopl míč a dostal za to šišku (malba na hedvábí)




JAK JÁCINKA MOC CHTĚLA MALOVAT

Tato kapitola je o Jácince, která neustále všechno moc chtěla - i proto se jí říkalo Jácinka, protože stále říkala "já ciiiiii". Nejvíce ze všeho si přála malovat a když měla narozeniny, doufala, že dostane papír a pastelky. To bylo ale pláče, když dostala úplně jiné věci.

Utekla až do parku a tam uražená ignorovala dokonce i své dva kamarády, kteří nezávisle na sobě prošli kolem. Kamarádka šla pro nějaké bylinky a kamarád šel odnést papíry do sběru. Nakonec se oba vrátili společně a nesli krásně namalovaný obraz.

Jácinka nechápala, jak dokázali namalovat obraz, když neměli pastelky a dokonce ani papír. No a pak začalo Jácince všechno docházet. Tím, že trucovala přišla o příležitost namalovat si taky takový obraz. A jak to celé dopadlo? Pustila se do akce sama.




Došlo jí, že když si něco moc přeje, vždycky se to vyplní. Akorát to vyplnění může vypadat trochu jinak, než si představovala. Proto je třeba být potichu a dívat se kolem sebe, abyste nepropásli svoji příležitost.




JAK SI SKŘÍTEK KVÍTEK NECHTĚL ZDOBIT STROMEČEK

Skřítek Kvítek žil ve vesničce s ostatními skřítky, kteří se rozhodli, že si na Vánoce ozdobí domečky světýlky. On ale nechtěl, tak se na něj ostatní naštvali, protože jim zkazí radost.

Když se blížili Vánoce, skřítkové si natěšeně zalezli do postýlek a nemohli se dočkat druhého dne.

Dokážete si ale představit, co se s vesničkou stane, když všichni skřítci najednou rozsvítí všechna světýlka? Bohužel najednou zazněla rána a spustil se požár.




A jak to celé dopadlo? 

Omluvili se skřítkovi Kvítkovi abyli rádi, že on si světýlka na domeček nedal a díky domu mají všichni kde být.

Není nutné dělat všechno, co dělají ostatní. I kdyby to dělala třeba celá vesnička plná skřítků. 




JAK SE STROMEČEK CHTĚL STÁT VELKÝM

V této kapitole má hlavní roli malý stromeček, kterého moc trápilo, že na něj srnky zvysoka čůrají, šlapou po něm a zakopávají o něj. Moc toužil být veliký, tak veliký jako ostatní vysoké stromy. Bylo to podle něj nespravedlivé, že je takhle malinký a rozhodl se svůj problém vyřešit.

Vydal se do světa aby zjistil, jak se povedlo vyrůst dubu nebo kaštanu, ale ti mu s odpovědí nepomohli. Nakonec narazil na smrk, který stromečku řekl, že hledá velikost tam, kde není. Ta velikost totiž nespočívá v tom, jak vypadáme, ale v tom, co děláme.

A co má tedy stromeček dělat?




Dávat ze sebe to nejlepší, protože právě skutky jsou měřítkem velikosti

Stromečku to ale pořád nedocházelo. Nakonec ale všechno pochopil a začal dělat to, co umí nejlépe.

Věděl, že je velký, protože je jedinečný a jediný na celém světě, co větvemi vydává kouzelné tóny.




JAK SE KLUČÍK CVRČÍK UČIL DĚLAT AUTO

Klučík Cvrčík měl dědu, kterého obdivoval, protože měl velké dláto a dokázal vyrábět ze dřeva různé hračky. Jednou za ním přišel, jestli mu dláto nepůjčí. Děda mu ale řekl, že si ho musí nejdříve vyzkoušet a aby vytvořil z papíru nějaké pěkné auto.

Tak Cvrčík šel a vytvořil auto, které dokončil až pozdě večer. Ráno se mu ale nelíbilo, přišlo mu šišaté, křivé a dokonce mu upadlo kolo. Myslel si, že se takové autíčko dědovi rozhodně líbit nebude a tak koupil v papírnictví vystřihovánky, a šel dědovi ukázat vytvořené nové autíčko - jenže to se dědovi nelíbilo. Tak Cvrčík zase šel do papírnictví, koupí lepší a pak ještě lepší vystřihovánky, protože děda není stále spokojený.

Čím to je? Co myslíte?




Zrovna byl den, kdy k nim děda chodí na oběd a když v pokoji uvidí to úplně první autíčko, prohlásí, že to je přesně ono. To nejkrásnější autíčko ze všech :-). Je totiž potřeba dělat všechno s láskout a tak, jak nejlépe dovedeme.




JAK PRASÁTKA HRÁLA NA BABU

Prasátka s koníkem tvořili nerozlučnou partu a jeden bez druhého nedal ani ránu. Jak spolu rostli, tak už s koníkem prasátka hrát nechtěla. Koník byl pro ně moc rychlý a prasátka s krátkýma nožkama pomalá a zakulacená. Byla naštvaná na koníka, že skoro nikdy neměl babu a že pořád vyhrává.

Koník smutně odkráčel a prasátka si společně spokojeně hrála dál. Jenže co se nestalo. Jak si tam prasátka tak hrála, jedno z nich spadlo do studny. Naštěstí v ní nebyla voda, ale stejně ho ostatní prasátka nemohla vytáhnout. Nepomohlo nic a všechny nápady už byly ta tam.

Zrovna kolem procházel koník. Chtěl dám prasátkům za vyučenou a být nafouknutý, že ho takhle odstrčila a už si s ním nechtěla hrát. Nakonec se rozhodl, že jim pomůže.




Z celého příběhu si prasátka vzala o nejdůležitější. Je jedno, jestli někdo běhá rychle nebo pomalu - každý jsme jiný a každý se hodíme k něčemu jinému. 





JAK MAŠINKA RŮŽENKA OPUSTILA KOLEJE

Mašinka Růženka konečně začala vozit cestující v opravdickém světě. Pořád ale byla upozorňována na to, aby nejezdila mimo své koleje. Růženka ale neodolala a neuposlechla. Objevila louku plnou motýlů a lučního kvítí, kde si to náramně užívala.

Za to ale byla potrestána a nikdo jí příběh s loukou a motýly nevěřil. Prý určitě lže a lhát se přece nemá, že? Jenže jako důkaz měla ve svém komínu kytici právě z lučního kvítí, která voněla tak, že si ji jedna z mašinek všimla a rozhodly se, že utečou na louku spolu.

Tajemství louky bylo vyzrazeno. Cestující čekající na mašinky začali chodit do práce pěšky a když šli kolem té louky divili se, že o takové kráse ještě neslyšeli a že si ji nikdy dříve nevšimli.




Někdy je dobré zajeté koleje opustit a kochat se krásou světa :-).




JAK KLUČÍK ŠMUDLÍK UJEL NA BANÁNU

Žil byl klučík Honzík, který si nerad uklízel svůj pokojíček. Když k němu chtěl někdo vstoupit, tak musel nejdříve dveřmi odtlačit veškerý nepořádek. 

Proto se mu začalo říkat Honzík Šmudlík.

Jednou měl v pokoji tak mega ultra giga veliký nepořádek, až se mu podařilo uklouznout na bannové slupce. Jak spadnul, tak doslova zmizel pod vrstvou prvotřídního svinčíku. Byl tak zahrabaný, že ho v té hromadě neviděla ani maminka.

Najednou se mu v pokojíčku zjevilo prasátko, které si libovalo v tom, jaký se Honzíkovi povedlo vytvořit chlívek a že ho má nejhezčí, který kdy prasátko vidělo.

Jednoho dne dostal Honzík Šmudlík hlad a když viděl svůj odraz v hrnci, zjistil, že vypadá docela jako čuník a to doslova!




Najednou zjistil, že nechtěl vypadat jako prasátko a tak se vrhnul do úklidu. Najednou už to byl zase Honzík, ale už ne Šmudlík .. jen Honzík. Zjistil, že prostředí ve kterém žijeme, je pro nás hodně důležité.




JAK OŘEŠÁK PŘIŠEL O KAMARÁDA

Tento příběh mi přišel docela smutný, ale tak to prostě je a tak to bohužel na našem světě funguje.

Na louce rostly dva stromy - jeden, který plodil ořechy a druhý, který neplodil vůbec nic. Každý podzim chodily celé rodiny sbírat ořechy a radovaly se z toho, jak Ořešák plodí a jak bude dobré cukroví.

Najednou se rodiny zaměřily na ten strom vedle, který považovaly za překážku. Mysleli si, že když nic neplodí, tak Ořešáka jen utlačuje a ubírá mu místo a rozhodli se strom pokácet. Což byla chyba.




Další rok se stalo, že Ořešák neplodil. Neměl ani jeden ořech a proč tomu tak bylo? Protože ten jeho kamarád byl jako ochránce před větrem - nejednalo se o neužitečný strom, naopak byl užitečný v té ochraně, aby mohl Ořešák plodit ořechy.

Teď ale nebylo nic.

Nakonec i rodiče usoudili, že to byla chyba a kolem Ořešáka vysázeli nové stromky a i když to trvalo ještě mnoho let, než vyrostly. Ochrana byla obnovena.





Každý má na světě své místo i když se nám zrovna třeba strom může zdát sebevíce neužitečný, pro jiné může mít obrovský význam.




JAK BUMBÁC NAKOPL MÍČ A DOSTAL ZA TO ŠIŠKU

Poslední příběh je o nešikovi Bumbácovi, který všechno zkazil, neustále padal a nic se mu nedařilo.

Problém nastal ve chvíli, kdy kopl míč na vysoký strom, kam nikdo nevylezl. Děti, se kterými si chtěl hrát, ho vyhnali pryč.

Bumbác se šoural kam ho nohy vedly a najednou se ocitnul v lese, kde potkal starou ženu s batůžkem plným voňavých bylinek. Když na ní vychrlil svoje trápení, rozhodla se, že mu pomůže.

Položila šišku na pařez, pokropila ji vodou ze studánky a něco jí zašeptala. Pak ji předala Bumbácovi s tím, že to je jeho amulet a že už nebude nikdy nešikovný, protože ho šiška ochrání.

A tak se opravdu stalo.




Najednou ani jednou neupadl, nezakopl, nic nepokazil. Nelenil a utíkal zpátky za svými kamarády, rozhodl se totiž, že ten míč ze stromu sundá. Stále myslel na tu svoji šišku, kterou má u sebe. No a v úžasu všech míč ze stromu sundal.

Jednoho dne si zase všichni takhle pěkně hráli, když opět potkal starou paní. Rozběhl se k ní a nadšeně ji sdělil, jak ten kouzelný amulet funguje.

Jenže, ono to asi nebude šiškou že? :-).




Dokážeš všechno, co chceš!




ZÁVĚREM

Abych pravdu řekla, vůbec se mi knihu nechce vracet. Viděla bych ji trvale v ložnici, zařazenou v naší čtecí poličce. 

Je to jedna z těch knih, kdy Vám po přečtení zůstane takový ten přihlouplý úsměv na tváři a Vy ho ne a ne aspoň trochu utlumit. Usmíváte se a jste dokonce až dojatí.

Kniha v sobě ukrývá spoustu moudra, které pomůže v mnoha věcech i rodičům.

Nepřestává mě fascinovat, jak je spousta dětských knih zaměřena i na rodiče. 

Menší děti tomu ještě nemusí tolik rozumět, ale rodiče ví .. moc dobře ví, co se kniha snaží sdělit.

Bavil mě i moderní slang, kterým je kniha v některých částech psaná - tím je zajímavější i pro starší děti dnešní doby.

Pokud byste ji chtěli pořídit, najdete ji na webu www.indigovepohadky.cz, kde je dokonce v audiu na 2 CD anebo v audiu ke stažení.


Cena: 399Kč

Žádné komentáře:

Okomentovat