MÁMY SOBĚ: Třetí porod splněný sen - z vysněného VBA2C se stal HBA2C

Tímto článkem bych chtěla přiblížit moji cestu za VBAC jako takovou, moji motivaci i trochu přípravu nebo spíš nepřípravu, proč jsem se na poslední chvíli rozhodla pro soukromou PA a také to, jak probíhal den D, který nikdo nečekal.

Zároveň bych chtěla dodat odvahu a takové to nakopnutí, že i po dvou sekcích se dá zažít naprosto přirozený porod a že dvě sekce, pokud je vše v naprostém pořádku, automaticky neznamenají, že musí proběhnout třetí. A to říkám já, které byla doporučena dokonce sterilizace (!).

Byla to dlouhá a náročná cesta plná trpělivosti a odhodlání, ale vše dopadlo nejlíp jak mohlo a dokonce i s naprosto nečekaným závěrem. Vždy budou věci, které bych změnila. Vždy budou situace, které bych řešila jinak. Ale v dannou chvíli jsem se rozhodovala podle nejlepšího vědomí i svědomí a hlavně podle toho, jak jsem to zrovna cítila.

MÁ CESTA ZA VBAC

O prvním porodu se moc rozepisovat nebudu, ať tu pozitivitu nekazím. To si můžete částečně přečíst v nedávném článku, ve kterém jsem shrnula všechna má šestinedělí - Šestinedělí třikrát jinak.

Asi jsem to potřebovala zažít, jinak bych se třeba vůbec nedopracovala do stavu, kde jsem teď.

Když jsem se s první sekcí tak nějak v rámci možností smířila (po 2,5 letech), byla jsem téměř v polovině druhého těhotenství a moje motivace k VBAC (tedy vaginálnímu porodu po císařském řezu) byla ohromná a opravdu silná.

Vůbec jsem si nepřipouštěla, že by to mohlo být jinak, že by mohlo dojít k další sekci. Byla jsem připravena to dotáhnout až do konce. Poučila jsem se z předešlých chyb a věděla jsem, co musím udělat jinak. Snažila jsem se pro to udělat maximum i například ve smyslu dlouhé chůze, časté chůze, chůze do schodů.

Denně jsem před porodem chodila 2,5 km ze školky rychlou chůzí, aby Sofinka dobře sestoupila a byla připravena. Neustále jsem si držela skvělou náladu a těšila jsem se až to vypukne a konečně to zažiju až do toho správnýho konce

Osud tomu asi moc nepřál a komplikace nastaly tehdy, kdy mi bylo řečeno, že se kvůli těhotenské cukrovce bude muset porod vyvolat. Snažila jsem se odložit vyvolání co nejvíce, ale bylo mi řečeno, že je vyší odhad váhy a čím déle se bude odkládat, tím více miminko poroste a tím si snížím šanci na přirozený porod, protože bude mít před 4 kila.

Mně to upřímně dávalo smysl a přišlo mi to logické, proto jsem s tím souhlasila.

NEVYDAŘENÝ VBAC, ALE RESPEKTUJÍCÍ CÍSAŘ

V den termínu jsem večer nastoupila do porodnice. Porod mi byl tedy vyvolávaný den po termínu hned dopoledne a po opravdu dlouhých 17 hodinách kontrakcí, kdy jsem byla vyčerpaná způsobem, že jsem nebyla schopna ani milimetrového pohybu a porod vůbec nepokročil, jsem totálně kantáre kývla na druhou sekci.

I císař může být respektující, v klidu a v pohodě a já jsem vděčná, že jsem takový mohla zažít. I přes to, že měl taky svoje mouchy (žádné okamžité přiložení, bez manžela na sále atd.). S první zkušeností se vůbec nedá srovnávat. Tohle bylo pro mě po tom prvním traumatickém zážitku jako opravdový ráj a to i co se týká poporodní péče, která byla opět přátelská, personál se usmíval a všechno bylo fajn.

Teď už ale vím, že k tomu vůbec nemuselo dojít, že se porod vůbec nemusel vyvolávat, že se to už dávno nedělá, aby se porod kvůli cukrovce (navíc hraniční) vyvolával. Zase mě to všechno posunulo dál. Zase jsem pokročila a získala jsem nové informace a zkušenosti, za které jsem ve finále opravdu vděčná a beru to jako něco, co jsem nejspíš potřebovala zažít.

DO TŘETICE TO DÁM!

Neřešila jsem to veřejně, což jste možná i u mě na Facebooku postřehli. Nechtěla jsem to rozebírat, nechtěla jsem se o tom bavit, nechtěla jsem to řešit. Věděla jsem, že to tak chci ať si říká kdo chce co chce a věděla jsem, že se vynasnažím pro to udělat maximum. To poslední, co jsem potřebovala bylo, aby mi do toho někdo mluvil a proto jsem to do poslední chvíle neřešila ani se svojí frndařkou.

Stačilo, že od samého začátku mi říkali všichni doktoři, že bude určitě třetí sekce, že neni jiná možnost. Tady u nás (a bohužel stále všude možně v republice) se po dvou císařích bere třetí jako něco automatického. Jako něco, u čeho jiná cesta neexistuje.

Ale já věděla, že to jde. Věděla jsem, že tohle je moje poslední šance zažít to, co většina žen a nenechala jsem si tu naději vzít. Každý z toho má jiné pocity. Někomu je úplně jedno jakým způsobem rodí, hlavně že rodí. Já ale císaře beru tak, že to jsou nedokončené cesty a moc jsem si přála tu cestu dokončit.

Mojí frndařce jsem o tom, že chci zkusit VBA2C řekla až v den, kdy mě předávala do porodnice a musím říct, že mě její reakce překvapila způsobem, že jsem se pak hodně dlouho usmívala jak naprostý tydýt. Ono se to nezdá, ale ta podpora je v takové věci opravdu moc důležitá a každý další, kdo Vám fandí, Vám dodá velké množství pozitivní energie a síly. Posune Vás to zase o kus dál a motivace je mnohem silnější.

Moje frndařka je taková trochu od pohledu přísná. Já jí mám ráda za její názory a za to, jakou v ní mám podporu v douhodobém kojení a jednoduše jsem nám nechtěla kazit atmosféru, když záleží stejně na porodnici. Když zase začala mluvit o plánování sekce, tak na mém pohledu poznala, že tou cestou zřejmě jít nechci a tak jsme se daly do řeči.

Nakonec souhlasila s tím, že je mrňavá maličká, že mám všechno opravdu hezky připravené a že to tedy nechá na mně. Pro štěstí mi nakreslila do průkazky smajlíka a já od ní snad větší "požehnání" dostat nemohla.

Teď už jen doufat, že porodnice v Kadani bude stejného názoru.

SOUKROMÁ PORODNÍ ASISTENTKA?

Bylo to někdy na přelomu listopadu a prosince, kdy jsem si začala pohrávat s myšlenkou kontaktu soukromé porodní asistentky. Když pro to udělat maximum, tak opravdu maximum. Ať to stojí co to stojí. Co když bych ji odmítla kvůli financím a nakonec by se mi to nepovedlo. Vyčítala bych si, že jsem v tu chvíli řešila peníze. Ale co když bych si ji zaplatila a ono by se to nepovedlo? Nic bych si nevyčítala, protože jsem pro to už víc udělat nemohla. Sama jsem si jasně odpověděla.

Získala jsem na ni kontakt a začaly jsme si psát i volat. Vůbec jsem netušila, kde ty peníze vezmu a to Vám píšu zcela upřímně. Když to člověk plánuje dopředu celé těhotenství, tak má prostor našetřit, ale když se rozhodne téměř na poslední chvíli, je to poměrně složité. Navíc ještě před Vánoci, kdy jsou dárky pro děti na prvním místě. Já ale cítila, že ji chci, že ji potřebuju a že s ní budu mít lepší pocit a větší jistotu.

Dokonce kdybych to začala řešit dřív, mohla jsem se účastnit i kurzu, který byl přímo u nás v Sokolově, ale v tu dobu jsem nic takového neměla potřebu řešit a zabývat se tím. Dříve jsem takový ten pocit potřeby někoho k sobě neměla. Vtipné ovšem bylo, že mě začala sledovat na Facebooku a díky pravidelným příspěvkům mě měla pod kontrolou :-D.

Celou dobu jsem byla v kontaktu na dálku ještě s dulou z jemného zrození. Ta mi právě dohodila tu mojí PA, která mě měla doprovodit k porodu. A s ní jsem si také moc ráda povídala a ptala se ji na další rady, tipy a tak nějak všechno možné.

Tady je naprosto dokonalé to, že mě tato dula sleduje téměř od samého začátku mého blogování a já o ní vůbec nevěděla. Ten svět je tak zatraceně malej, ale vidíte jak do sebe ty jednotlivé dílky zapadají a jak jsou vzájemně propletely. Jako kdyby to celé bylo naplánované a čekalo to na tuto jedinečnou příležitost. To je prostě boží :-).


PŘEDÁNÍ DO KADAŇSKÉ PORODNICE

Hned na prvních monitorech jsem doktorce řekla o mém záměru a začaly jsme se bavit o mých předchozích porodech. Měla jsem v sobě strach z nějakých dohadů a byla jsem dost nervózní z toho, co mi bude řečeno. Doktorka byla velmi přátelská a já byla jednoduše paf. Celé mi to přišlo jako ten nejkrásnější sen. Celé mi to hraje do karet. Celé to je jako jedno velké puzzle, kdy do sebe každý dílek dokonale zapadá.

Všechny další kontroly naprosto v pořádku a já měla pocit, že s doktorkou můžu probrat úplně všechno, což jen tak u doktorů nemívám. Tak jsem se jí i svěřila s tím, jaké mám zkušenosti s pozitivním streptokokem a jaký mám strach z antibiotik, kvůli reakci. Vyslechla jsem si její názor, ona zase můj a já odcházela z pocitem, že snad k doktorům začnu chodit ráda.

Nejkrásnější na tom všem bylo to, když mi přišla zpráva od PA, že se mnou s doktorkou mluvila a že mám podle ní opravdu velikou šanci na VBA2C. To jsem štěstím obrečela, protože to bylo něco tak neuvěřitelnýho. To byly ty největší slova podpory. Větší sílu pro mě v tu chvíli nic nemělo, než mít podporu od všech, kteří se kolem mě točili. Teď to prostě dáme! To zvládneme! Nemůžeme být v cestě za VBA2C silnější!

Poslední kontrola proběhla 9.1 s tím, že budeme termín spíše směřovat na středu 15.1. Prý pokud není rozdíl u miminka 5 a více dní, tak se s termínem nehýbá. Mně byl termín posunut na screeningu ve 12.tt. Všichni jsme počítali s tím, že budu chvilku "přenášet". Takže jsem byla celou dobu naprosto lážo plážo v pohodě.

Nebylo přece kam spěchat. Hahaha :-D.


MOJE JEDINÁ OBAVA

Měla jsem ale přece jen strach. Strach z bolesti. To byl můj jediný strach, který mě svíral a tížil. U Sofinky ty kontrakce byly opravdu šílené a celé to trvalo tak nekonečně dlouho. Bála jsem se, že to bude opět tak dlouhé a že to bude zase až tak moc bolestivé.

Bála jsem se, že to nevydržím, že to nezvládnu, že to neustojím. To jsem ale ještě nevěděla, že to celé bude bolet několikanásobně víc a bude to ta největší jízda, kterou v životě zažiju. Chtěla jsem se od toho strachu odprostit. Chtěla jsem, aby šel pryč. Aby zmizel a neblokoval mi mysl.

Po čem jiném v tu chvíli sáhnout, než po afirmacích.

Denně jsem si v každé volné chvilce v hlavě přehrálala větu "zažiju rychlý a přirozený porod". A dokonce jsem si ji napsala i do svého "kouzelného" afrimačního sešitu. Přehrávala jsem si to v hlavě i při každém usínání. Kdykoliv na mě přišly nějaké špatné myšlenky, tak jsem se zasoustředila na afirmaci a nechala se ji naprosto pohltit.

To můj strach drželo v ústraní. I když čím víc se blížil termín porodu, tím se strach vracel a bylo náročnější s ním bojovat.

SOBOTNÍ ODPOLEDNE NA DĚTSKÉ OSLAVĚ

Dva dny před termínem jsme byli na dětské oslavě narozenin. Já si užívala jídlo, pití, sladkosti a byl to krásný odpočinkový den.

Dětské oslavy mám moc ráda. Nejen kvůli dortu a jídlu (:-D), ale protože se vždy tak hezky sejdeme a bavíme se, smějeme. Na takové chvíle v běžném životě není čas a i proto si ty oslavy užívám.

Kromě toho, že jsem musela chodit často na WC mi bylo božsky. Obklopena jídlem, pitím, přáteli, obskakována manželem, nacpaná až do prasknutí. Co víc si před porodem přát.A to jsme toho ještě docela dost dostali domu, takže jsme doma večer ještě pokračovali v obžérství.

NEDĚLE, JAKO PŘEJETÁ VÁLCEM

Takhle mi před porodem nikdy nebylo. Byla jsem, jako kdybych tu dětskou oslavu propařila až do rána. Bylo mi jako po největší pařbě světa. Nebylo mi špatně, ale byla jsem jako přejetá válcem a to způsobem, že jsem nemohla nic. Byla jsem opravdu zbitá, dobitá a prospala bych celý den.

Někdo mi na Facebooku psal, že to takhle měl den před porodem a že by nebylo na škodu už zabalit do porodnice. Já na to odepsala, že se na to vrhnu druhý den, až budou holky ve školce. Jenže k tomu už nedošlo. Ještě jsem psala, že rodit nemůžu, protože nemám věci nafocené (blogerka workoholik). No a k tomu taky už nikdy nedošlo :-D.

Břicho jsem měla ovázané nosícím šátkem a snažila jsem se celý den nějak přežít.

DEN "D", KTERÝ NIKDO NEČEKAL

Ten den jsem si pořádně přispala. Byla jsem opravdu k.o a vstávala jsem někdy kolem 13. hodiny s tím, že dokončím recenzi na Vendulčino divadélko. Blogerka workoholik po druhé :-D.

Začal mě nepříjemně bolet podbřišek. Takové ty votravné menstruační bolesti, které se ale dají ještě ignorovat. Myslela jsem si, že to jsou poslíčci, protože to byl jen podbřišek nic víc. U Klaudinky jsem měla bolesti dost v zádech jako poslíčky. U Sofinky jsem nic takového celé těhotenství neměla a tohle mi hlavně vůbec nepřišlo, jako kdyby něco začínalo.

Pak mi ale začalo vadit, když jsem si dřepla nebo když jsem se ohnula. Jakýkoliv ohyb byl špatně a sedět jsem musela jen s rovnými zády. To už jsem Vendulce psala, že recenzi asi nedám :-D. A k sobě na Facebook, na osobní profil, jsem si napsala, že ten vývar asi uvařit nestihneme. Vývar jsem se totiž chystala upíjet při porodu, kvůli energii i pitnému režimu. No tak nic, tohle opravdu nikdo nečekal.

Zavolala jsem manželovi, aby přijel domu. Manžel se mě zeptal "co je? rodíš?" a já odpověděla "já nevim, asi jo?". Bylo kolem půl druhý. Já si sedla na gauč a rozbulela jsem se štěstím, že je to asi už tady a že se nám snad brzy narodí další holčička.

Volala jsem i svojí PA a ta mi řekla, abych si nestopovala čas mezi bolestmi, ale délku. Bolesti jsem měla po 3 minutách a trvaly 35-45 vteřin. Byla mi doporučena teplá voda na uvolnění s tím, že až budu chtít aby přijela, tak se mám ozvat a přijede.

Když přijel manžel šla jsem do vany že si oddechnu, než se všechno nachystá. Zároveň jsem ještě psala sms do školky, abych odhlásila holkám stravu. Manžel mezitím lítal po bytě, jako kdyby v něm byl poprvý, a chystal všechno potřebné.

Když mi přišlo, že bolesti zesilují, zavolala jsem PA aby už přijela, že ji už chci mít u sebe. Dorazila kolem 15h a hned se s manželem vyměnila ve dveřích. Ten jel rychle pro holky do školky, aby se rychle vrátil a mohli jsme vyrazit na cestu.

Když mi začalo být trochu líp, vylezla jsem z vany - představte si, že jste PA se 150cm. Přijedete domu k rodičce, která je ve vaně. Najednou se postaví a vy před sebou vidíte dvoumetrovou obryni, která kdyby na Vás spadla, tak jste na placku :-D. Tak tohle přesně jsem viděla v očích PA při mém pokusu vylézt ven z vany.

Přešla jsem do ložnice na první vyšetření. Byla jsem na prst. Takže pohodička, klídek, času dost, žádná panika. Prodýchávat kontrakce, které už opravdu byly kontrakcemi, jen mě stále udivovalo, že jsou v břiše a ne v zádech, což jsem měla u holek. Bolesti v břiše a ne v zádech jsou ale dobře! Dávají tím najevo, že je miminko ve správné poloze.

S PA jsme se dohodly, že bude nejlepší, když manžel vyrazí s holkama před námi. Já budu mít prostor se v klidu oblíknout, nestresovat a on bude mít prostor holky předat v Kadani babičce a bude mít krásný náskok zhruba půl hodinky. Mě teda měla odvézt PA, což pro mě bylo uklidňující, protože jsem si nedokázala představit, jak rozdýchávám kontrakce celou cestu a tím plaším holky i stresuju manžela.

Když manžel dorazil s holkama domu, už jsem se svíjela v mnohem silnějších bolestech. Sofinku jsem neviděla, ta zůstala stát na chodbě, ale Klaudinka se na mě šla podívat a v tu chvíli jsem byla opravdu ráda, že byly nakonec obě pryč a že vyrazily na cestu obratem. Mohla jsem se plně soustředit na porod a neřešila jsem nikoho kolem sebe - mnohdy jsem vypustila z hlavy i PA :-D.

Manžel připravil tašky ke dveřím. Vůbec nevím co sbalil, vůbec nevím co všechno zabalil holkám (zpětně jsem zjistila, že toho moc nebylo a mamka jim musela koupit nějaký oblečení v Kiku :-D) a absolutně netuším na co všechno zapomněl.

Kontrakce byly silné, až se mi tomu nechtělo věřit. Doslova mě bombardovala jedna za druhou, až jsem měla pocit, že snad mezi nimi žádná pauza neni. Před cestou došlo pro jistotu ještě na jedno vyšetření, abychom věděly, jak na tom jsme.

Všechno bylo stále při starém a já se pomalu začala oblíkat. Kontrakce byly ale opravdu pekelné, že jsem bojovala sama se sebou. Takové jsem u holek nezažila. Byly tak silné, že se mi podlamovaly nohy a já nebyla schopna ani stát. Nutily mě padnout k zemi. Nedalo se jít proti nim, abych se mohla v mezičase oblíkat, protože jakmile jsem se sehnula hned přišla další.

Už jsem byla oblečená a dokonce i obutá !!! Už jsem byla skoro za dveřmi, už jsem měla skoro tašky v ruce a už byl skoro přivolaný výtah, ale potřebovala jsem prodýchat ještě jednu kontrakci, abych měla co nejvíc času dostat se do auta a aby mě to nechytlo ve výtahu. Tam máme kameru a chtěla jsem tam být co nejvíce v klidu.

Potřebovala jsem se opřít, to mi v kontrakci hodně pomáhalo, tak jsem šla do obýváku, opřela jsem se o gauč a začala tak silná kontrakce, až mi rupla voda. Ta bolest se dost těžko popisuje ale je to doslova ta bolest kdy prostě prasknete. Bolest, která už snad ani nemůže být silnější. A já upřímně nechápu, jak někomu může voda prasknout jen tak bez kontrakce. Mně praskla u Klaudinky taky v šílený nekončící kontrakci, která dosáhla vrcholu. U Sofinky mi nepraskla vůbec a teď to bylo přesně v tu chvíli, kdy to nejméně potřebujete. Lepší načasování nebylo.

Začala jsem křičet "VODA! VODA! VODA!" a zároveň jsem byla v šoku, že zůstala v kalhotech i kozačkách :-D. Čekala jsem, že se propije, že proteče ale ne! Já si tou plodovkou doslova napustila kalhoty i boty a to způsobem, že v nich ta voda stála! 

Teď začnu s detaily tak bacha jo?! U Klaudinky jsem měla vodu jako vodu, ale tohle byl gel .. tohle byl normálně gel, který stál v tom oblečení a já nevěděla co teď? PA ke mně přiběhla a pomáhala mi se svlíknout. Vytopená půlka obýváku že, když se to pak pustilo ven.

No nic, co teď? Vždyť já nemám jiný boty. Tak pojedu v crocsech prostě. A kde mám vůbec jiný kalhoty? To je jedno, pojedu v teplákách. Zhruba od této chvíle mám všechno slité :-D. Myslela jsem si, že se mi to časem rozjasní, ale jsou to už 3 měsíce od porodu a nerozjasnilo se nic, vůbec nic .. jen je to ještě víc slitější :-D.

Vím, že jsem se dostávala do tepláků. Oblíkala jsem si takové ty chlupaťoučké příjemné a že ty bolesti byly už opravdu ukrutný. Byla jsem vycpaná ručníky, protože plodovka stále odtékala. To se všechno odehrálo zhruba během půl hodiny od odjezdu manžela a my už opravdu měly vyjíždět. Já už ale nebyla schopna udělat ani krok, nešlo to, nedalo se to.

Znovu vyšetření. Přesunout se na postel a kouknem na to. Byla jsem najednou snad už na 7cm. Po prasknutí vody najednou takový pokrok.

Kontrakce byly mnohem silnější a svištěly jedna za druhou. Takhle se nikam nedostaneme. PA mi napustila znovu vanu a já se šla zase naložit. Už nám bylo jasné, že Kadaň rozhodně nezvládneme, ale pojedeme jen do Varů, které jsou cca 15 minut cesty (až k nemocnici) anebo skončím přímo v Sokolově.

Někdy v tuto dobu se volalo manželovi. Já nebyla schopna telefonovat, takže mu zavolala PA, aby se co nejrychleji vrátil zpátky, že Kadaň nevyjde. Holky tedy zůstaly u mamky a manžel vyrazil na cestu zpět. Cestu, která za běžného provozu trvá hodinu. Pokud chytnete kamion, tak i o kus déle.

Já se stále snažila držet humor a zažertovala jsem o porodu do vody. PA na to hned " No to ani náhodou! Ve vaně je nízká hladina!".

Jakmile jsem se vrátila z vany na postel najednou na mě přišlo nutkání tlačit. To už jsem zažila u Sofinky, ale bylo mi řečeno, že neni co tlačit, že neni sestoupená, ale byl to takový tlak, proti kterému se nedalo jít a já si vytlačila hemoroid.

Tentokrát to ale bylo opravdu TO tlačení a já měla nutkání křičet a tak jsem křičela. Lidi já jsem křičela způsobem, že si sousedi museli myslet, že snad mám lesbickej sex, protože jsem maximálně procítěně křičela jméno své PA.

Už se docela i stmívalo a nás napadlo rozsvítit jemně lampičku. Byla jsem ráda za tu naší stmívatelnou, protože vytvářela opravdu příjemné prostředí. Jenže to by nesměla blbnout a sama od sebe se rozsvicet. Takže jakmile PA udělala krok od lampičky, sama se rozsvítila na třetí stupeň, tak si šla zase ztlumit a než se vrátila ke mně, lampička už svítila zase naplno. To se stalo několikrát, než jsme to vzdaly a holt rozsvítili stropní světlo. Což bylo taky docela vtipný, protože v ložnici nemáme záclony a bydlíme na sídlišti ve smyslu toho, že naproti nám jsou dva paneláky.

V hlavě jsem měla v mezičasech myšlenku, že to manžel nestihne, že konečně může být úplně poprvé u porodu a vidět všechno z první ruky a nakonec to nestihne. Jenže mrňavá mu to chtěla dopřát a on nakonec dorazit stihnul. Bylo to v době, kdy už vykukovala část hlavičky a PA si hrála s Olivky vlásky. Dělala jí kohouta a tak :-D. Zhruba 10 minut před tím, než se narodila, takže to bylo opravdu jen tak tak.

Na to, jak to všechno do té doby rychle uteklo a jaký to byl fofr, tak mi finální tlačení přišlo nekonečné a nečekala jsem, že ta bolest bude až taková. Myslela jsem, že snad shořím. Měla jsem brutální křeč v levé noze, která mi nechtěla povolit. Ve finále mi začala noha vyčerpáním lítat, klepala se a nešlo to zastavit. Křičela jsem na PA "zastav tooo!" :-D Jenže ono to vůbec nešlo a já to nemohla ovládat.

V jednu chvíli jsem cítila něco úžasného. Cítila jsem, jak se mrňavá i bez jakékoliv tlačení posouvá ven, což mi přišlo jako něco kouzelného. Když by se nedrala ven jako malej tank a když bych se i já více uklidnila a byla jsem víc v pohodě, mohla jsem být úplně bez poranění.

PA mi chránila hráz a já už to chtěla mít za sebou, že jsem nejednou tlačila i mimo kontrakci. Já si nemohla pomoct a dělala jsem vše tak, jak jsem v tu chvíli cítila.

Najednou šup a byla venku.

BOŽE JÁ PORODILA! PŘIROZENĚ A NAVÍC DOMA!

Narodila se tak klidná, tichá. Vůbec neplakala, jen si pobrukovala a koukala na svět.

PA mi ji položila na hruď a ze mě nemohlo vypadnout nic lepšího než "co s tim mám dělat?". Držela jsem ji a byla jsem jako v transu. Stále byla tichá, klidná, jen si pobrukovala a koukala na svět.

Narodila se v 17:42 - přibližně 2,5 hodiny po příjezdu PA. Hned po porodu se volala sanita, aby nás převezli do porodnice na kontrolu, šití a porodit placentu. Po porodu jsem v mezičase ještě volala dule a mamce, abych jim oznámila, že je mrňavá už na světě.

Čekala jsem na vlnu euforie, štěstí a dojetí, že se mi konečně podařilo to, co čem jsem v podstatě šest let snila, ale nic takového nepřišlo. Byla jsem spíš v šoku z toho, jak to celé probíhalo rychle, jaký fofr to byl a že už to mám za sebou. V šoku z toho, že jsem opravdu porodila přirozeně jak jen to šlo a navíc doma.

Prostě jsem jen ležela a celou tu situaci jsem se snažila vstřebat. Nechápala jsem, co se zrovna stalo a jestli se to vůbec stalo. Přišlo mi to jako sen. Sen, ze kterého se probudím, mrňavá mě bude kopat v břiše a já se budu tomu snu smát, protože mi v tu chvíli přijde jako extrém.

Dokonce stihl dotepat pupečník! Což nikdo z nás neplánoval a nakonec to bylo tak krásné zjištění. Maličká díky tomu získala zásadní podíl kyslíku, železa a kmenových buněk. Byla úžasně červeňoučká, tak moc byla prokrvená.

Když přijela sanita a do bytu vstoupila banda chlapů, zbystřila jsem známou tvář. "Jééé, dobrej!" pozdravila jsem tatínka Sofinčiny velké kamarádky ze školky. V lepší situaci mě snad ani zažít nemohl. Rozcapená, spocená, hnízdo na hlavě ze kterého mi už vznikaly dready a totálně vyčerpaná

Saniťáci byli paf z toho, že mrňavá nepláče, že je klidná a tichá. Celá ta atmosféra byla dokonalá a klidná, stejně jako maličká. Jen já se příšerně klepala. Měla jsem zimnici a myslela jsem si, že už nikdy nedám nohy k sobě.

Jeden ze saniťáků zakřičel do prostoru "Najděte pani nějakou velkou podprsenku". Bezva, humor je teda opravdu nepřešel, ale co, sranda být musí v jakékoliv situaci.

Pomalu jsem si přešla na vozík. Mrňavou měla celou dobu u sebe PA a nedala ji z ruky. Přemístili jsme se do sanity, kde se vyplňovaly papíry. Já se ještě klepala zimou a mám to celé nějaké slité, ale co vím, tam mi snad dávali i nějakou infuzi - nejspíš oxytocin.

Před porodnicí už čekal manžel a připojil se k nám. Ve výtahu se mě zeptal "A jak se teda bude jmenovat?". Saniťáci se málem skáceli smíchy k zemi, že ji pojmenujeme v nemocničnim výtahu. Já jen řekla "No přece Olívie". Věděla jsem to celou dobu. Jen jsem si nebyla jistá a proto jsem to neříkala nahlas, ani manželovi.

PORODNICE NIKDY VÍCE!

Nevím, jestli jsem zrovna měla smůlu na personál ale to, co se dělo v porodnici byl očistec, který celou tu krásnou atmosféru prostě pokazil.

Když pominu toho nejvíc nepříjemnýho doktora, který mě šil a u toho měl neustále nevhodné urejpané poznámky a který, když jsem ho poprosila, jestli by nemohl být něžnější, tak snad ještě naschvál přitvrdil. Tak jsme na sále zůstali trčet snad 3 a půl hodiny, protože jsme čekali na další a další doktory, kteří s námi chtěli mluvit, ale kteří zrovna neměli čas.

Já už měla opravdu hlad, protože jsem se nestihla ani naobědvat a jediný, co jsem po lžících trochu snědla, byla ovesná kaše. Chtěla jsem domu a chtěla jsem prostě klid, pohodu, užívat si první minuty s maličkou. Ta byla stále tichá a klidná. Neplakala. Vůbec, jako kdyby s námi žádné miminko nebylo.

Domu nás pustit nechtěli kvůli tomu, že jsem měla pozitivního streptokoka a nedostala jsem antibiotika, tak jsme se domluvili na kompromisu v podobě rodinného pokoje a když jsem se zeptala, jestli dostanu něco k jídlu, bylo mi řečeno ať manžel někam zajede (skoro v 10 hodin večer) anebo ať si něco objednáme po telefonu. Nakonec našli nějakou nevyužitou večeři, prý po někom koho propustili - chleba a mazací sýr. Byla jsem ráda alespoň za něco.

Celou dobu mi tam nebylo příjemně. Přišla jsem si tam jako na válečné půdě. Jako vetřelec. Jako kdybyste vlezli domu nepříteli. Byla jsem ta, co rodila doma a určitě to celé bylo naplánované, jen lžu, že tomu tak neni. Všichni se tvářili hrozně vážně, jako kdyby se vůbec neuměli usmívat.

S manželem jsme vůbec nemohli usnout. Oba jsme jen leželi vedle maličké a koukali na ni, jak se nám povedla. Nemohli jsme z ní spustit oči a kochali se tím, že je už s námi.

Druhý den jsem podepsala všechny možné papíry, byla jsem poučena snad celou nemocnicí o všem, co může nastat a šli jsme domu. Věděla jsem, že budu mít doma klid a že mi tam bude mnohem líp.

HOME SWEET HOME

Doma je prostě doma. Celý den jsem byla v posteli nebo spala na sedačce. Maličká taky jenom spala a stále byla klidná a tichá, jako kdybychom žádné miminko neměli. Jen jsem ji kojila a nic jiného jsem nedělala. Navštívila nás ještě PA, která mi přivezla nějaké ovoce a dobroty.

Manžel si maximálně užíval otcovskou dovolenou a objížděl všechny potřebné úřady. Jezdil i s maličkou do porodnice na domluvené kontroly.

Já trpěla dost bolestí spodku a nebyla jsem schopna sedět, takže nepřicházelo v úvahu, že bych sedla do auta a úřady objížděla s ním. Takhle jsem mohla odpočívat a všechno bylo dokonalý.

Tím, že byly holky u babičky, tak jsme si užili 3 dny jen takhle ve třech. Manžel maličkou přebalovat, převlíkal, koupal a dával mi ji jen na kojení nebo ji ke mně položil na spaní. Já nabírala síly, protože jsme třetí den jeli za holkama do Kadaně.

The end.