MÁMY SOBĚ: Šestinedělí třikrát jinak - aneb další otevřená zpověď

Třetí šestinedělí a zase všechno jinak.

Stejně jako je každé dítě jiné, tak je i každé šestinedělí jiné a to i když si člověk myslí, že už ví do čeho jde a má třeba i pocit, že ho nic nepřekvapí.

Šestinedělí by měl být .. ale prdlajs měl být .. on to JE (!!!) čas pro mámu a dítě, které nikdo nebude rušit, pokud si to sama máma nebude přát. Je to čas, který bude pouze jejich a měly by mít tu největší podporu nejen od rodiny, ale taky od svého okolí.

Přijde mi, že pořád mnoho lidem nedochází, jaké v tom šestinedělí můžou být rozdíly a že pokud je v jednom žena schopna od samého začátku plně fungovat, tak to neznamená, že to v dalším nemůže být úplně jinak - ale úplně.

V šestinedělí by se měla máma s novorozencem sbližovat a sehrávat. Stejně tak to platí pro zbytek rodiny, ty nejbližší. Vše ostatní by se mělo zastavit, protože to počká. Všechno počká, nic neuteče, ničemu nenarostou nožičky. Co ale nepočká je miminko, které se mění každým dnem a promarněný čas se už nevrátí.

Tímto článkem bych chtěla nejen napsat vlastní zkušenost s tím, jaké jsem měla pokaždé absolutně jiné šestinedělí, ale ráda bych článkem také APELOVALA na všechny, které právě šestinedělí prožívají nebo které teprve čeká, aby se vykašlaly na ostatní, aby se vykašlaly na to, že mají doma chvíli nepořádek, aby se vykašlaly na to, že zrovna dnes nezvládly ani zamést, aby poslaly k šípku všechny, které se rádoby vytahují, co všechno zvládají a jak mají doma i přes šestinedělí sterilně uklizeno a hlavně aby se nestyděly přiznat, že potřebují pomoc. Pomoc potřebuje každá z nás a to nejen v šestinedělí, ale i po něm, protože po šestinedělí to teprve začíná.

Možná si teď říkáte vždyť jo, je to jasný přece. Ale určitě byste se divili kolik žen nepřizná, že potřebují pomoc nebo, že nemají uklizeno, že nemají šanci zalézt si do vany, že se zasekly v posteli a jedí suchý rohlík nebo čínskou polívku, protože to jinak nejde anebo že ze sebe mají špatný pocit, protože se jim svět opravdu zastavil, nic nezvládají a všechno se jen kupí, hromadí, hrne.

Nejste v tom samy! Je nespočet žen, které prožívají to co Vy, jen se "pro ostatní" snaží být hrdinkami a mnohdy jdou až za svoje hranice - až za to, co jsou schopny zvládnout a ve finále tím můžou ublížit samy sobě, což opravdu není dobře. Troufám si říct, že nikdy nevidíte tu opravdovou realitu, která je mnohdy úplně jiná, než se zdá.

ŠESTINEDĚLÍ S KLAUDINKOU

Tohle bylo hustý! Jakože fakt hustý!

Nejen, že porod skončil akutním císařem, ze kterýho jsem se vzpamatovávala 2,5 roku, ale byla jsem nejvíc v háji z toho, že na ni budu doma úplně sama - tehdy nebyla otcovská dovolená a manžel zrovna musel chodit do práce, že si nemohl zrovna vybrat ani svoji dovolenou. Panikařila jsem, že to nezvládnu, že je to na mě velká zodpovědnost a vůbec jsem si nevěřila.

V porodnici jsem byla ve stavu, kdy jsem měla velký bolesti po císaři a pravidelně jsem brala prášky na bolest. Nebyla jsem schopna pořádně chodit a nedokázala jsem si představit, že mě propustí domu, kde mi nebude nikdo pomáhat. Prostě sebevědomí na bodu mrazu a personál v porodnici ve mně vyvolal pocit neschopnosti. Žádná podpora v tom, že to zvládnu. Spíš neustálá kritika, jak dělám něco špatně a že takhle ne ale docela jinak. A já měla opravdu strach jít s tím dítětem domu.

Klaudinku mi na kojení nosily přesně po 3 hodinách a odnášely mi ji přesně po 30 minutách. Zpětně k tomu nenacházím slušná slova, ale opravdu mi nedali ani o minutu navíc. Působilo to na mě, jako kdyby čekaly přesně na ten čas. Byly opravdu přesné jako hodinky. Přesně na čas a přesně po půl hodině odchod.

Nikdy taky nezapomenu na to, když jsem se měla poprvé po operaci postavit. Přišla sestra s tím, že se posadím a postavím. Chytla mě za záda a švihem mě posadila. Já si myslela, že se mi v tu chvíli břicho snad rozlítne na kusy a do očí mi bolestí vytryskly slzy. Když jsem se postavila, nemohla jsem se narovnat a to mi trvalo snad celé šestinedělí, kdy jsem chodila shrbená.

Zažili jsme tam dokonce i jednu situaci, kdy přišel manžel na návštěvu a Klaudinku mu odmítli dát, protože zrovna spala a poslali ho za mnou se slovy, že až se Klaudinka vzbudí, tak nám ji přivezou.

Celkově se tam chovaly dost mimo mé chápání - vždyť jsme rodiče! Hodně to na mě působilo a dost mě to ovlivňovalo i znervózňovalo a vyvolávalo to ve mně pochybnosti. Bála jsem se, co bude, až mě propustí. Na mě jako prvorodičku navíc s poměrně traumatickým porodem i pobytem v porodnici (což jsem si přímo neuvědomovala, ale psychicky jsem byla fakt v čoudu) to byla ohromná zodpovědnost. Najednou mám miminko, po císaři nejsem schopna jít bez opory a mám se o něj sama postarat, když ani nevím co a jak?

Byla jsem opravdu v háji. A kdybych nespoléhala na manžela, který už měl z prvního manželství zkušenost s dítětem, tak vůbec nevim, co bych si počala. Byla bych na to všechno úplně sama.

V hlavě jsem měla jen:

• Kojit po 3 hodinách, dřív se nestihne vytvořit mlíko!
• Kojit až po koupeli, nikdy ne před koupelí - jinak se poblinká!
• Kojit jen max 15 minut dýl ne!

To je divný, vždyť ona potřebuje kojit častěji. Něco je špatně. Takhle to být nemá. V porodnici říkaly, že dřív kojit nemám, že se mi nestihne vytvořit mlíko. Proč pořád řve? Proč nic nezabírá? Zabírá, kojení, ale to nejde, to je moc brzo a bude řvát ještě víc, protože určitě nic nepoteče. Kde je chyba?

Bylo toho na mě moc a vůbec jsem nevěděla, co dělat. Byla jsem z toho už hotová způsobem, kdy jsem chtěla utéct někam hodně daleko a měla jsem vztek .. ne na sebe, ale na Klaudinku. Ano, měla jsem vztek na ní, protože pořád jenom řvala a nechovala se vůbec tak jak bych očekávala. Však ostatním miminka krásně spinkají, neřvou, jsou v klidu, spokojené. Tak proč to moje miminko takové neni? Co je jinak? V čem je to jiné? Takhle zoufale jsem se snad ještě necítila.

Už nevím jak, ale díky bohu za to, že jsem narazila na facebookovou kojící skupinu, kde mi otevřely oči a zachránily kojení - a to doslova! Řídit se pokyny z porodnice, tak jsem hodně rychle dokojila.

Skončilo by to totiž naučením na dudlík, aby pořád tolik neřvala. Dokoupením dokrmu, protože neustále pláče a mně se nestíhá vytvořit mlíko, protože přece nemůžu kojit dřív jak po 3 hodinách - bože můj! A taky mám určitě to mlíko divný, když pořád pláče, asi jí nestačí atd. A to by byl opravdu rychlý konec kojení.

Skupina mě tedy zachránila v tom, abych v první řadě přestala hlídat dobu i délku kojení a jednoduše kojila kdykoliv si miminko řekne. Díky skupině mi došlo, že to, co radí v porodnici vůbec nemá logiku a že to v těle funguje absolutně jinak. Že se kojí na požádání a ne po 3 hodinách. Že se kojí, dokud se dítě samo nepustí a ne 15 minut z jednoho prsu. Že je důležité kojit v noci a ne, aby miminko spalo celou noc nebo ho to přímo učit. A tak bych mohla pokračovat dál.

Najednou jsem měla vztek na porodnici, protože kvůli jejich radám jsem Klaudinku nechala jednu noc doslova vyřvat. Věřila jsem, že dřív jak po 3 hodinách kojit nemůžu, že nemám mlíko. Byla noc a Klaudinka plakala, plakala, plakala. Já jí chovala, snažila se ji uklidnit, učila jsem ji podle další "chytré" rady cucat kloub prstu ale nic nepomáhalo. Minuty utíkaly pomalu a já čekala až uplynou ty 3 hodiny na kojení. Bože!

Když jsme se chystali ven na procházku, tak jsem dokonce odstříkávala do lahve, kdyby se venku vzbudila, abych ji dala lahev. Chápete, že mě vůbec nenapadlo sednout si a nakojit jí? WTF! Prostě všechno špatně. Ty informace, které teď všichni dostávají doslova pod nos, ještě tak moc dostupné nebyly a já zpětně nechápu, že mi tohle všechno přišlo v pořádku.

Nerada na tyhle časy vzpomínám. Přijdu si okradena o ty chvíle, které mohly být krásné a o ty první dny, které měly být jedny z nejdůležitějších na sžívání a vzájemné seznamování. Ale bez toho všeho bych nejspíš nebyla tam, kde jsem teď a taková, jaká jsem teď. Tohle bylo opravdu šílený a i když jsem se z toho prvního císaře "vyléčila", tak mě tohle všechno, co následovalo potom, nikdy nepřestane mrzet a trápit.

Je to téměř 6,5 roku ale stále to vidím čerstvě.

ŠESTINEDĚLÍ SE SOFINKOU

Zhruba kolem poloviny druhého těhotenství jsem začala být smířená s tím, jak první porod a vše kolem proběhlo a měla jsem obrovskou motivaci u Sofinky všechno napravit a změnit. Byla jsem opravdu neuvěřitelně namotivovaná a navnaděná na další porod a těšila jsem se, jak se tentokrát všechno povede a jak to všechno tentokrát bude už správně.

V první řadě jsem změnila porodnici a chtěla jsem udělat všechno pro to, aby se podařil vaginální porod, protože jsem nechtěla už nic takového, jako u Klaudinky zažít. Ale osud a život tomu chtěl jinak, než bylo v plánu a po 16 hodinách vyčerpávajících uměle vyvolaných kontrakcí, jsem kývla na druhého císaře, kterého jsem brala jako vysvobození.

Pamatuju si, když za mnou přišla sestra na JIP s tím, že se postavím. Mně se okamžitě vybavila vzpomínka na postavení u Klaudinky a koktavým hlasem jsem se snažila sestru zastavit s tím, že to zkusím úplně sama! Sestra se na mě koukla, že samozřejmě, že mám času kolik potřebuju - hlavně nic neuspěchat a jít na to v klídku.

Postavila jsem se sama, pomalu, poklidně - přesně tak, jak jsem v tu chvíli potřebovala. Postavila jsem se ROVNĚ! A hned jsem si došla do sprchy. Lidi já chodila rovně, bezbolestně a byla jsem z toho úplně v šoku. Po sprše jsem byla přesunuta na klasický pokoj a sestra mi řekla, abych byla opatrná, že ještě doznívají léky na bolest. Jenže když odezněly, nic se nezměnilo a já fungovala od první chvíle na 100%.

Když mi Sofinku přivezli, měla jsem ji od té doby u sebe. Žádné dovážení po 3 hodinách na kojení, žádných společných 30 minut. Všechno bylo úplně jinak. Vyndala jsem ji z takové té pojízdné postýlky, vzala si ji k sobě do postele a už jsem ji nedala z ruky. Byla moje, jenom moje a nikoho jiného (mamánek a mazel je doteď). Užívala jsem si společné chvilky, vzájemný kontakt a sžívání. Taky to, jak je chlupatá opička maličká.

Bylo to mnou? Že jsem si i přes druhý císař byla mnohem jistější? Že jsem už věděla čeho chci dosáhnout a za čím si stojím? Nebo to bylo diametrálně odlišným přístupem v porodnici? Obojím, bylo to obojím - vše spolu souviselo, vše bylo o domluvě, o kompromisech. Vše, co se mi nezdálo nebo co jsem nechtěla, tak respektovaly a celkově byl přístup přátelský a byly jsme si rovni.

Na porodnici mám u Sofinky, až na příšerně přetopení pokoje, docela hezké vzpomínky ale už při propuštění mi bylo řečeno, že pokud bude někdy třetí dítě, tak bude určitě třetí císař. S tím jsem ale nesouhlasila. Nechtěla jsem se vzdát té šance a naděje na přirozený vaginální porod. Takže jsem už tehdy věděla, že bude opět změna porodnice. Jinak jsem si tam nemohla vyloženě stěžovat a bylo mi tam dá se říct i krásně.

To jsme ale netušili, že nás po pár týdnech čeká boj. Boj s kvasinkou, která se přemnožila v reakci na antibiotika proti streptokokovi, která jsem dostala u porodu. Začalo to moučnivkou v prvních pár týdnech života. Přešlo to v silnou seboreu až do ošklivého ekzému, kdy jsem nevěděla jestli dřív vysušovat nebo promazávat, protože byla hrozně vysušená ale zároveň s mokvavými ložisky.

Kvůli ekzému jsem si přála, aby už byla velká, aby z toho vyrostla, aby to už bylo za námi a neužila jsem si to malinké miminko tak, jak bych si přála, protože jsem neustále řešila rozdrapaná ložiska do krve, mastičky, koupele, boje s pediatrou, která šla naprosto proti nám. Ekzém jí vůbec nezajímal, neustále nás tlačila do očkování, které jsem v takovém stavu opravdu odmítala.

U Klaudinky jsem měla v podstatě traumatické šestinedělí včetně porodu, ale u Sofinky bylo traumatických prvních cca 7 měsíců. Pro někoho může být slovo "traumatický" silné, ale ono to tak bohužel je.

Moc jsem se těšila na naše třetí miminko, které si budu užívat od samého začátku bez jakýchkoliv komplikací, starostí a užiju si každý den, protože to tak neskutečně letí. A splnilo se mi to? Ne tak docela - čekalo mě zase něco úplně jiného.

ŠESTINEDĚLÍ S OLÍVIÍ

S Olívií bylo všechno, jako v jiném světě. Začalo to epesním porodem, který jsem domácí opravdu neplánovala a který ve mně zanechal ale spoustu otázek a taky byl pro mě docela šokem, protože jsem to celé očekávala trochu jinak.

Já si ten vysněný přirozený porod představovala přesně tak, jako jsem to viděla v porodnicích nebo ve filmech. Žena porodí, dojde si na pokoj a hned funguje a užívá si péči kolem miminka naplno. A tak mi bylo řečeno, že přirozený porod nastupuje postupně, ale mě čekala trochu jiná realita.

Když mi začaly otravné menstruační bolesti, přisuzovala jsem to poslíčkům a vůbec by mě nenapadlo, že mi začíná porod. Čekala jsem kontrakce v zádech, ale mě prudilo jen břicho, to přece ještě neni ono - říkala jsem si. No a dál to nechám do článku o porodu .. sorry :-D.

Každopádně to byla neuvěřitelná jízda, kterou jsem nestíhala vůbec pobírat a jen jsem si přála, aby to už bylo za mnou a i když porod trval od opravdových kontrakcí 2,5 hodiny, z toho půl hodiny jsem tlačila, přišlo mi to nekonečný.

Klepaly se mi nohy vyčerpáním, byla mi šílená zima, že jsem se začala klepat celá a že jsem se sotva postavila na nohy, to jsem brala jako normální. Však jsem zrovna porodila a oni po mně chtějí, abych si došla do předsíně na vozík? Docupitala jsem se a bylo mi dobře, i když jsem pořád nepobírala co se to právě stalo a že jsem porodila doma.

Myslela jsem si, že to, že nemůžu sedět a že sotva chodím k tomu při takhle rychlých porodech patří, ale nečekala jsem, že ze mě bude doslova ležák. Ležák způsobem, že jsem dokázala jenom ležet a pohnout se jen kvůli potřebě wc. Myslela jsem si, jak budu hned fungovat, jak budu maličkou opečovávat, jak ji budu koupat, ale ani náhodou. Spodek mě bolel způsobem, že jsem se bála jen pohnout a všechno včetně kontrol u doktorů a úřadů obstarával manžel, který byl na otcovské dovolené.

Když jsme třetí den po porodu jeli večer za holkama do Kadaně, jela jsem v autě vleže na zadních sedačkách, protože jsem nebyla schopna sedět ani trochu a u mamky jsem taky jenom ležela. Byla jsem z toho psychicky dost špatná, protože jsem si chtěla maličkou užívat, oblíkat, přebalovat, koupat, prostě dělat všechno ostatní a ne jen kojit. Nebyla jsem schopna ničeho. S každým dnem se to pomaličku lepšilo, ale více fungovat jsem začala po 3,5 týdnech.

Po nocích jsem brečela, že se o mrňavou nedokážu postarat a že si bez manžela pomalu ani neutřu zadek, když to tak napíšu. Nechápala jsem proč, když mám konečně vysněný přirozený porod, musím zažívat něco takového. Vždyť ostatní hned chodí, hned fungují, chodí na procházky, užívají si, radují se ale já byla totálně v kosočtverci .. fakt. Nemohla jsem ani stát ve vaně, abych se osprchovala, musela jsem ležet a manžel mi musel mýt hlavu, protože jsem ani toho nebyla schopna.

Možná ale ty ostatní příběhy na mě působili jinak, než reálně byly, protože ne každý přizná jak v čoudu může být a protože ty sociální sítě celkově působí jinak než jsou. A možná i Vy teď čtete s otevřenou pusou, protože jsem na Vás takto nepůsobila ale já se nesnažila přetvařovat nebo ukazovat pokřivenou realitu. Já jsem se spíš snažila pochopit, proč to tak mám a řešila jsem si to především sama se sebou. Jestli to tak je v pořádku, jestli to má takhle každý, jestli neni něco špatně.

Byla jsem hodně na pochybách, protože to moje očekávání nebylo ani trochu podobné tomu, jaká byla realita. Vždyť to je to, co jsem si přála a za čím jsem si šla. Vždyť jsou všechny po VBAC tak šťastné a spokojené. Vždyť přece nemůže být přirozený porod "horší" jak císař, ale on je to opravdu úplně jiný level. A zase záleží na tom, kdo jaký ten porod prožije, protože každý je jiný a nedá se to v žádném případě ani trochu srovnávat.

Říkám si, že všechno má svůj důvod a že i tohle má ten svůj - sice zatím nevím jaký, ale určitě časem na nějaký přijdu.

ZÁVĚREM

Šestinedělí je jízda na horské dráze, kdy je žena v jednu chvíli šťastná, radostná a plná energie ale pak se pomalu hroutí, brečí a je zoufalá. Každý den je jiný, hormony frčí na tisíce procent a vždycky i kdyby to bylo po desátý, tak to bude hustý.

Všechno se točí jen kolem miminka, ale nikdo už tolik nemyslí na tu mámu, která taky potřebuje být opečovávaná. Zvlášť, když má narušenou psychiku po porodu nebo když si o tu pomoc a podporu sama řekne. Okolí chce neustále nosit něco jen miminku, ale to z toho má prdlačku. Tomu bude ještě dlouho jedno, že dostalo nějaký hračky, oblečení atd. Ale ta máma potřebuje pomoc a podporu okamžitě i kdybyste si měli přinést jen hrnec vývaru nebo umýt nádobí, které se v kuchni hromadí.

A vy, které čeká šestinedělí, nestyďte se požádat o pomoc. Tady neni prostor hrát si na hrdinství a snažit se být lepší, než támhle Máňa z vedlejší vesnice. Nebo se strhnout jen proto, že támhle Áňa kmitala od prvního dne a měla doma krásně naklizeno.

Všechno počká. Tak budete mít doma chvilku čurbes no. Já musím říct, že nejsem ten typ člověka, který musí mít doma steriln čisto, ale nevěřila bych jak moc mě bude štvát, že tu nemůžu uklidit, že jsem nucena jenom ležet. Opravdu m to užíralo, ale tak by to být nemělo. Ono se nic nestane a případné návštěvy to pochopí, řešit to opravdu nebudou.

Důležité je být psychicky v pohodě a vědět, že to všechno k tomu patří a rozhodně to nebude trvat věčně. S každým dnem budete blíž k tomu plnému fungování a návratu do starých kolejí. Bude to náročné období a pokud se potřebujete vybrečet, tak se vybrečte .. ono se Vám uleví. A pokud se někomu budete chtít svěřit, tak se svěřte a taky se Vám uleví.

A Vy, kterým se svěří čerstvá máma v šestinedělí, buďte ji tou největší oporou. Nepište jí, že jste měly něco rychlejší, lepší nebo že jste něco zvládaly už tehdy a tehdy. To je to poslední co by chtěla číst a na psychice by ji to moc nepřidalo. Ale ani ji nijak nelžete, to vůbec ne. Jen buďte tím, kdo ji vyslechne a s ní bude soucítit.

Hodně štěstí a hodně zdraví všem.