MÁMY SOBĚ: Ptáte se mě 5. část - Otevřená zpověď po porodu

Je to už 5 týdnů od porodu. Letí to teda neuvěřitelnou rychlostí - člověk by nevěřil, jak se ta rychlost bude s každým dalším dítětem ještě více zrychlovat. Porod v sobě stále celý vztřebávám a zpracovávám, často si ho přehrávám a řikám si, co jsem mohla udělat jinak nebo lépe.

Jenže v tu chvíli jsem dělala to nejlepší, co jsem mohla. Přesně jak se říká, že po boji je každý generál. Není třeba si nic vyčítat nebo chtít cokoliv měnit. Všechno bylo přesně tak, jak to mělo být a to si neustále opakuji.

Ne, že by se něco vyloženě nepodařilo. Spíš jsem mohla být víc uvolněná, víc v klidu a nehnat to celou dobu. Jenže to děsně hnala i mrňavá a já si nemohla pomoct. Byla to opravdu jízda a těším se, až zpracuji celý porodní příběh včetně všech komických hlášek :-).

Na facebooku jsem se Vás ptala na otázky, které by Vás zajímaly do tohoto článku a tady jsou moje otevřené odpovědi :-). Na některé otázky jsem jako vždy odpovídala soukromě a další jsem využila pro tento článek.

1. BYLA JSI NAPROSTO PŘESVĚDČENA, PLNÁ DŮVĚRY V TO, ŽE TO PROBĚHNE "DOBŘE" TAK, JAK JSI SI PŘÁLA A VĚŘILA NEBO JSI MĚLA V URČITÉ FÁZI PŘECE JEN TROCHU STRACH A POCHYBNOST?

Byla jsem si jistá, stejně jako u Sofinky, že do toho dám všechno a že to vyjde. Jen u Sofinky tam byly zásahy do porodu tím, že byla vyvolávaná a bylo to na ni moc brzy. Teď jsem měla volný ruce a dostatek času. Všechno mi naopak hrálo do karet - žádná těhotenská cukrovka, žádné problémy, nižší váhový odhad a velká podpora od doktorek, což bylo pro mě naprosto skvělý. Věděla jsem, že to vyjde, že mám hodně veliké šance, ale nikoho by nenapadlo, že to vyjde až takovým způsobem.

Strach zlehka přišel při porodu ve fázi tlačení, kdy to na mě bylo už po těch 2 hodinách dlouhé a hodně náročné. U Sofinky jsem vydržela v kontrakcích 16 hodin, ale tohle bylo mnohem silnější a ty kontrakce mnohem brutálnější. Byly doslova ochromující a srážely mě k zemi.

Já si myslela, že párkrát zatlačím a bude malá už venku, jenže to postupovalo pomalu a už toho na mě bylo moc po té celé jízdě, která tomu všemu předcházela. Přitom pozvolné tlačení a ten pomalejší závěr je dle PA mnohem lepší. Tělo si zvykne na postupný a pomalý průchod hlavičky a hráz si zvykne na to šílené napínání. Takže kdybych v této fázi nepospíchala, zklidnila se a nechala tělo pracovat samo, protože tělo opravdu samo to dítko doslova vypuzuje, mohla jsem se třeba úplně tomu poranění vyhnout.

Každopádně jsem celou dobu věděla, že mám po ruce vyhlášenou PA a ty pochyby nebo strach byl jen zlehka, že mi prolítnul hlavou. Ono nebylo moc času a prostoru nad tím vším nějak více přemýšlet, protože to byla opravdu jízda a mě svíjela jedna kontrakce za druhou. Nemyslela jsem absolutně na nic okolo, jen jsem to už chtěla mít za sebou.

Vyloženě ale čeho jsem se bála bylo to, že ten porod bude trvat dlouho. Toho jsem se bála celé těhotenství, protože jsem u Sofinky zažila 16 hodin bolestí, než jsem kývla na císaře a tohle mě docela děsilo. Bála jse se, že ty bolesti takhle dlouho nevydržím a i když to trvalo do začátku tlačení 2 hodiny, bylo to pro mě dlouhé.

2. JSI NAKONEC RÁDA, ŽE JSI SE ROZHODLA PRO VLASTNÍ PA? CO PRO TEBE BYLO V PŘÍPRAVĚ NA VBAC NEJZÁSADNĚJŠÍ?

Pro výběr PA jsem se rozhodla skoro až na poslední chvíli. Chtěla jsem si být jistá, že jsem pro ten porod udělala opravdu všechno a i když je cena PA docela vysoká, tak jsem věděla, že kdybych ji neměla a kdyby se porod nevydařil, vyčítala bych si to.

Takhle s PA bych si řekla, že jsem pro to už víc udělat nemohla. Mít po ruce takovýho člověka je obrovská podpora, takový záchytný bod, jistota a získala jsem díky tomu navíc stejně prdlou kámošku :-D.

Nejzásadnější bylo udělat pro ten pokus o VBA2C opravdu maximum, ale vyloženě jsem se na to nijak nepřipravovala. Cítila jsem, že kdybych tu přípravu nějakým způsobem hrotila, tak to taky nebude ono. Takže jsem se držela jen svých afirmací a věřila jsem, že to do třetice zvládnu. Žádná jiná příprava neproběhla a do čtení knih se mi už vůbec nechtělo.

3. MOHU SE PROSÍM ZEPTAT OHLEDNĚ STAVU JIZVY PŘED TŘETÍM TĚHOTENSTVÍ, BĚHEM TĚHOTENSTVÍ A PŘI PORODU?

Jizvu mi nikdo vyloženě nekontroloval. Nikdy mě nijak netrápila v dalším těhotenství a vůbec jsem o ní nevěděla, což bylo skvělé, protože i to mi dost hrálo do karet.

Při porodu se mě PA často na jizvu ptala, ale vůbec nic jsem naštěstí necítila v žádné fázi porodu a ani po tom finálním tlačení. Až po porodu jsem měla pocit, že mám břicho namožené a to jsem i jizvu cítila ale jinak nic extra naštěstí.

Říká se, že po dvou císařích je jizva o kus pevnější, než po jednom. Já si vůbec ale nepřipouštěla, že by se něco mohlo stát, že by mohla začít zlobit a vůbec jsem si nepustila do hlavy, že tu jizvu mám.

4. MĚ BY ZAJÍMALO POROVNÁNÍ CÍSAŘE S NORMÁLNÍM PORODEM.

No. Upřímně řečeno po císaři u Sofinky mi bylo ze všech porodů nejlépe, protože jsem fungovala od prvního postavení na 100% jako kdybych vůbec nerodila, žádným způsobem. Jizva mě bolela klasicky u zakašlání, pčiknutí nebo smrkání - to se ta část břicha dost namáhá, ale jinak jsem byla opravdu jako kdybych si dítě někde koupila ( :-D)  a hned ve 100% formě.

U Klaudinky jsem byla celé šestinedělí v podstatě jako důchodce, kdy jsem chodila shrbená a musela jsem se neustále venku podpírat kočárku. Před každým odchodem z bytu jsem si musela vzít prášek na bolest, abych to zvládla. Tam mě ten porod ale zasáhnul hodně psychicky a psychiku jsem si dávala dohromady 2,5 roku.

A teď? Teď to bylo hodně náročný, protože i když poranění nebylo nic extra, tak jsem měla dost velký otok celkově toho spodku a ten první týden jsem byla doslova ležák. Jenom jsem ležela a nemohla jsem se pořádně hýbat. Taky jsem brala prášek na bolest a ne jen jeden denně. Brala jsem ho i před spaním, abych se vyspala.

Řekla bych, že mi spodek dost podráždil i doktor u šití. Byl hodně nepříjemný a dával mi docela sežrat, že jsem rodila doma. Přišla jsem si jako kdybych byla někde ve vojenském zákopu, kde se šijí zranění bez umrtvení a bez jakékoliv něžnosti. Šití pro mě bylo za celý porod snad to nejhorší a když jsem se slzama v očích poprosila doktora, jestli by to nešlo něžněji, dost nepříjemně mě odbyl, že to něžněji neumí.

Když jsme večer, třetí den po porodu, jeli za holkama do Kadaně, tak jsem jela vleže na zadních sedačkách, protože jsem nebyla schopna sedět na ničem. Zpátky v neděli jsem už jela na polštáři s lehce sklopenou sedačkou, aby ta váha byla rozložena.

Víc jsem začala fungovat až po 3,5 týdne od porodu, kdy už jsem seděla a pohybovala se alespoň po bytě. Netroufala jsem si ale na nic víc, protože mě při delším stání nebo chůzi pořád spodek chytal, jako kdyby mě někdo nakopal.

Nedávno jsme byli na 2km procházce a já myslela, že to snad neujdu, protože se spodek stále ozývá. Beru to tak, že tohle všechno k šestinedělí patří a že to každá máme jinak. Ale mrzí mě, že jsem se konečně dočkala vysněného porodu a nemohla jsem vůbec nic.

5. MYSLÍTE SI, ŽE JSTE SE MEZI DRUHÝM A TŘETÍM PORODEM V NĚČEM ZMĚNILA?

V první řadě se změnil můj pohled na domácí porody. Nikdy jsem nebyla proti nim, vždycky jsem je podporovala ale nikdy mě to samotnou nelákalo. Nemám nic proti porodnici, která je pohodová, přátelská a respektující  a do porodnice jsem se opravdu moc těšila. Po té mé poslední zkušenosti s porodnicí se už vůbec nedivim tomu, že chtějí ženy rodit cíleně doma.

V další řadě se mi neuvěřitelným způsobem otevřely oči v tom, jak extrémně to bolí. Já nejsem žádný béčko a vydržím dost, ale tohle byly tak neuvěřitelný bolesti, že jsem opravdu nebyla schopna vypravit se ani za dveře. A ve fázi tlačení jsem cítila šílené pálení, jako kdyby mi ten spodek měl každou chvíli uhořet. Ono celkově, když napínáte kůži, tak to v podstatě pálí a u toho porodu se hráz napíná a roztahuje na velikost hlavičky a díky bohu, že to dítko bylo tak mrňavý :-D.

Zároveň se změnil i můj pohled na ženy, které už znovu rodit nechtějí. Vždycky jsem si říkala, že jedináček není úplně nejlepší řešení, že by to přeci jen chtělo sourozence. Ale po mojí zkušenosti se opravdu nedivím a sama jsem ráda, že to byl poslední porod, protože znovu už bych do toho nešla.

Změnilo mě to celé hodně. Otevřelo mi to oči a mám nutkání si o tom všem mnohem víc číst a zajímat se i když znovu už rodit nebudu. Chtěla bych, aby se lidi více zajímaly o opravdu přirozené porody, aby se snížily porody řízené, aby byla větší volnost v tom, co zrovna žena potřebuje a cítí, že zrovna teď chce být na čtyřech, že zrovna teď potřebuje chodit, že zrovna teď cokoliv jinýho.

Díky domácímu porodu jsem zažila neuvěřitelnou volnost ve všem, co jsem potřebovala. Žádné upoutání na lůžko kvůli monitorům, jen pravidelné sledování ozev přenosným přístrojem. Žádné určování polohy nebo čekoholiv jiného. Žádné zásahy do porodu, které porod můžou zpomalit, zastavit nebo zkomplikovat - pokud takovou volnost zažíváte v porodnicích, tak skvělé, protože tak by to mělo být opravdu všude, jenže to tak bohužel neni.

6. ROZUMÍM TOMU DOBŘE, ŽE JSI PO DVOU CÍSAŘÍCH RODILA PŘIROZENĚ?

Ano, byl to absolutně přirozený porod, za kterým jsem šla a který jsem si chtěla už od prvího císaře splnit. Mělajsem velkou podporu ze strany gynekoložky i doktorky v kadaňské porodnici. Stejně tak ze strany PA a moc jsem se těšila na to, až to konečně zažiju.

7. ZAJÍMAL BY MĚ DŮVOD K TĚM DVĚMA CÍSAŘŮM

První porod měl být vyvolávaný, protože jsem byla 10 dní po termínu a nic se nedělo. Nastoupila jsem do porodnice s tím, že se druhý den vyvolá, ale druhý den ráno se rozjel sám. Jenže jsem jako prvorodička neměla žádné informace v tom co mám dělat a nikdo mi nic neřekl, neporadil, nedoporučil. Takže jsem ty hodiny v kontrakcích jen ležela na posteli. Až později jsem zkusila míč a vanu, ale neustále mě chtěli měřit na monitorech. V silné kontrakci mi kolem oběda rupla voda, která byla zakalená. Pak cca 7 hodinách od první kontrakce začaly padat ozvy a rozhodlo se o císaři. 

Druhý porod vyvolávaný byl a to kvůli hraniční těhotenské cukrovce. Snažila jsem se je usmlouvat, aby se vyvolávalo až později, aby mi dali ještě víc času, když jsem první přenášela 10 dní ale bohužel neustoupili. Nastoupila jsem opět den předem s tím, že druhý den ráno zavedou tabletu. Byla jsem den po termínu pouze. Tableta se zavedla ráno kolem půl 9 a po 16 hodinách, kdy jsem byla na nohou a snažila se udělat všechno proto, aby to tentokrát vyšlo, jsem už byla vyčerpaná způsobem, že jsem usínala mezi kontrakcemi a vyčerpáním jsem i zvracela. Rozhodnutí o císaři pro mě bylo doslova vysvobození. Sofinka vůbec nesestoupila, nemohli mi ani prasknout vodu, protože byla vysoko a nedalo se nijak pomoct. Stojím si za tím, že to na ni bylo moc brzy.

Minulost se nezmění, ale když jsem tyto porody probírala s doktorkou v Kadani, tak mi řekla, že se kvůli cukrovce už dávno nevyvolává, že se takhle do porodu nezasahuje, že to bývalo dřív ale už dávno tomu tak neni.

ZÁVĚREM

Určitě budu sepisovat ještě porodní příběh minimálně sama pro sebe. Jestli ho zveřejním si ještě rozmyslím, přeci jen jsou všichni kolem chytřejší a budou mě přesvědčovat o tom, že to byl plánovaný domácí porod a že jsem to do porodnice měla stihnout rovnou několikrát - což jsme se všichni mohli dočíst u prvních příspěvků na Facebooku po porodu :-D.

Kdyby Vás napadly ještě nějaké zajímavé otázky, určitě mi napište do komentáře nebo do zprávy a třeba je využiji v dalším článku. Ráda bych aby o vlastní PA začalo přemýšlet víc lidí. Je to opravdu člověk k nezaplacení a já jsem vděčná, že mi přišla do cesty přímo tato.

A děkuji za všechny otázky, které jste mi napsali pro tento článek.