ZA VÝLETEM: Bývalý cínový důl a zajatecký tábor Sauersack

Sauersack, místo na které jsem se chtěla podívat už roky, ale s dětmi jsem se bála, protože jsem četla, že je plné různých děr a propadlin. Měla jsem strach, aby holky někam nezahučely a bez dětí se těžko ve dvou někam vyjelo. Místo bylo stále jen vytoužené a čekalo na svou příležitost.

V loňském roce tam jela Klaudinka se školou v přírodě a já jí tak záviděla. To místo mě šíleně lákalo a zároveň mi nahánělo husí kůži, ale byla jsem ráda, že to tam viděla alespoň Klaudinka. I když si řikám klobouk dolu s partou dětí.

Letos se konečně naskytla příležitost a s velkým očekáváním jsem se nemohla dočkat, až budeme na místě a já ty prostory celé uvidím na vlastní oči. Vždy mě lákala podobně děsivá místa s historií a v tomto článku se na místo můžete podívat s námi - jen zrovna byl absolutně slunečný den, tak prostory nevypadají tak děsivě :-D.

 

 

 

KDE ZAPARKOVAT

Jeli jsme ze Sokolova podle navigace, která nás lehce zmátla a tak jsme nejdříve zaparkovali u těchto cedulí, než jsme díky projíždějícím autům zjistili, že by bylo lepší jet ještě o kus dál a zaparkovat někde poblíž. Na ceduli si ale všimněte směrovky k pomníku tábora - kam jsme bohužel nevyrazili, protože jsme si mysleli, že to souvisí přímo s tím místem, ale je to samostatná jednotka a pokud pojedete na místo, zastavte se i tam.

 

Pomník je určen obětem zajateckého tábora Sauersack - konkrétně pěti zajatců, kteří se pokusili o útěk na svobodu. Jednalo se o ruské zajatce, kteří byli při útěku zastřeleni a pohřbeni. Ale v roce 1948 byla provedena exhumace a pohřbení proběhlo na vojenském hřbitově v Nejdku.

 

Popojeďte od rozcestníků tedy ještě o kus dál a jakmile narazíte na tento přístřešek, auto nechte někde poblíž, projděte lesem a cestou už uvidíte základy Sauersacku. Brr. V tu chvíli se mi vrátila husí kůže a měla jsem pocit, jako kdybych byla někde v Černobylu. Energii má místo opravdu silnou.

 

NĚCO MÁLO O HISTORII MÍSTA SAUERSACK

Tento komplex byl vybudován během druhé světové války berlínskou těžební společností. Ložiska cínu se ovšem na místě zkoumaly již během první světové války, protože právě ruda byla velmi důležitou součástí vojenského materiálu. V té době ale vyšlo levněji dovážet kvalitnější rudu ze zahraničí. Jenže během druhé světové války nastal nedostatek rudy a cínu. Proto došlo k návratu zpátky na Rolavu, kde začal vyrůstar cínový důl a zároveň také pracovní tábor pro válečné zajatce.

Zajatci byli převážně francouzi a sověti, ale také italové, poláci, řekové a ukrajinci. Práci jich mělo obstarat kolem pětiset, jenže na to komando číslo 7083 (jak byli zajatci nazýváni) nestačilo a proto se na místo přidalo dalších pár set kvalifikovaných dělníků z Nemecka a několik desítek českých řemeslníků a dělníků. K tomu přibylo i třicet úředníků.

Těžba probíhala na dvou šachtách a chystala se i třetí. Jenže s blížící se západní frontou Němci postupně odváděli zajatce jinam a produkce se úplně zastavila. V polovině roku 1945 přezal správu dolu Vojtěch Nedvěd, který například odstranil německy psané cedule a nechal opravit meteorologickou stanici a telefonní linky. Důl byl připraven opět k provozu, ale chyběli finance i zaměstnanci. I přes snahy prodat nezpracovanou rudu, i přes pronájem prostor byl komplex v únoru roku 1946 uzavřen. V březnu byl pak Sauersack oficiálně přejmenován na Rolavu a přestal existovat. 

Z areálu tedy zůstaly jen pětipatrové budovy zpracovatelského závodu, násypky ve kterých ještě zůstává nezpracovaná ruda a také zahušťovací nádrž. O táboře je navíc zachováno velmi málo historických informací. 

Zdroj a více podrobnějších informací zde -  https://ct24.ceskatelevize.cz/relax/2556520-zapomenuty-uz-davno-neni-sauersack-tahne-na-druhovalecnou-historii-i-rozpadajici-se.

 

I za slunečního svitu má místo svojí atmosféru. Navíc jste úplně bez signálu v naprostém tichu přírody, ptáků i žab. Za normálních okolností by si člověk takové zvuky užíval ale na tomto místě to bylo zvláštní až lehce strach nahánějící ticho. Nádrž se dá projít kolem dokola, je tam taková cestička přesně podél hrany, ale s dětmi bych to raději celé obešla. Stačí aby trohu zavrávoraly, protože částečně projdete i křovím, a mohly by přepadnout. Voda v nádrži neni hluboká, ale prostě nic takového řešit nechcete.

 

Naproti nádrži vidíte stavení se schody, které si na následujících fotkách taky trochu přiblížíme.

 

Na střechu stavení výše se dá vylézt. Schody jsou stabilní a pevné - což o to, většina schodů je v budovách stabilních, ale už jsou mnohem výš a bez zábradlí a to jsem už nehodlala absolvovat s mojí kymácející a drkotající se postavou. Zde jsem chtěla lepší fotky a hlavně výhled hlavní budovy a nádrže, což nebylo nijak nebezpečné.

 

Je ale zajímavé, jak je člověk navyknutý na různá zábradlí, až přijde i balanc a stabilitu vyjít schody bez držení se čekoholiv. Nebo alespoň já to tak mám a proto jsem měla problém a nebudu lhát, že jsem poslední schody vyšla s pomocí rukou a zpátky jsem šla prostě po zadku.

 

Tomáš jako Nebojsa vlezl úplně všude a potřeboval prozkoumat každý dostupný kout - no, jsem ráda, že jsem tam byla zrovna s ním, protože bych se na několik míst jinak vůbec nepodívala.

 

Všude vidíte visící dráty, kabely a bůh ví co ještě, ze stropů. Tím, že prostory nikdo neudržuje, se tam hromadí odpadky, což je škoda - to je ale vždycky děsný v přírodě. Potkáte dokonce i schody, které zůstaly stát, i když prostor, kam vedly, už neni.

 

Tom se mi snažil popsat co kde asi bylo podle těch zbytků a koster, které na místě zůstaly.

 

Chvílemi jsem si přišla jako ve filmu Labyrint:Útěk. V dnešní době je každý druhý ovlivněn filmy i počítačovými hrami. Přitom se kolikrát stačí jen podívat do historie, ze které vzniká dost často inspirace. Tohle je realita a historie našeho západu.

 

Tom prolezl různá patra ale nedalo se dostat moc vysoko. Já se držela nohama při zemi až na jednu výjimku, kterou vám ukážu později. Neměla jsem odvahu lézt po schodech bez zábradlí, ale Tom, i přes to, že se bojí výšek, tak je vyšlápnul naprosto bez problémů. Někde bylo dokonce i vidět, jak si lidi pomáhají prkny a cihlami, se kterými přecházejí větší mezery nebo šplhají do vyšších pater. To bylo o to děsivější, když si uvědomíte, že signál nic moc a civilizace daleko.

 

Vylezla jsem jen o patro výš, kde byl takto výhled a podívaná po okolí. Přeci jen, když už jedu takhle kus cesty, nezůstanu jen nohama na zemi ale podívám se i výš, kam mi strach dovolí ale v tomhle případě neriskuju. Beztak se mi klepaly kolena při cestě zpátky a přišla jsem si jako puberťák zdolávající nebezpečné území. 

 

Všude potkáte různě jímky a díry, proto je důležité chodit pomalu a dávat pozor, kam šlapete - hlavně, když jste zvyklý při focení couvat. Musela jsem neustále hlídat samu sebe, abych se soustředila, že se nesmim moc hýbat naslepo.

 

Za několik desítek let, až stromy povyrostou o dalších pár metrů, bude místo zase o kus jiné s jinou atmosférou a doufám, že nebude tak ožehavou turistickou atrakcí, aby nebylo zničeno.

 

Vylézt sem nahoru (pořád stejné patro) byl jeden z těch prostorů kde z jedné zídky na druhou vedlo prkno a následně několik cihel, které měly sloužit jako stoupátko. Cesta tam dobrá ale zpátky, kdy musíte z té zídky pomalu po břiše, nikde se neni čeho chytit a vy se modlíte abyste nezahučeli oba tři metry pod zídku a trefili jste se na tu hromádku cihel, to byl adrenalin, že jsem měla v jednu chvíli opravdu myšlenky na to, že neslezu a zůstanu tam. Bušilo mi srdce a nohy se klepaly. Úspěšně jsem trefila cihly, které se mi kývaly pod nohou a stála na zídce. Předemnou bylo už jen to prkno - prkno o šířce menší, než notebook a dlouhé tak necelé dva metry. Nemělo smysl jít krůček po krůčku, chtěla jsem být rychle na druhé straně a tak mi ho Tom přidržel a já ho zvládla na jeden krok. Uff. Jak jsem byla ráda, že jsem zase na pevné zemi.

 

Prolezli jsme veškeré zákoutí, které sice vypadá na fotkách stejně ale budova je veliká a každá rozpadlá část je úplně jiná. Až když jsme si mysleli, že jsme už viděli všechno, vylezli jsme ven si budovu a okolí prohlédnout z jiného úhlu. Celý komplex měl rozlohu zhruba 250x200 metrů a zahrnoval kolem 40 různých objektů.

V lese by měly být viděny pozůstatky vrátnice, garáže a stájí, je dost možné, že je to zrovna vyfoceno níže na dvou následujících fotkách.

 

Opravdu pozor na veškeré díry. Jsou teda poměrně velké, většinou, takže je vidíte už z dálky, ale pokud budete hlavou věčně v oblacích sledující vše, co je vysoko, nebylo by to zrovna dobré takhle zahučet.

 

Dále by měly být viděny další obytné budovy hned vedle cínového dolu.

 

Díra sem, díra tam .. je jich tam opravdu dost.

 

BÝVALÝ ZAJATECKÝ TÁBOR

Od cínového dolu projděte lesem, my šli podle navigace, abychom místo neminuli. Vrátili jsme se k autu a šli naproti dřevěnému přístřešku do lesa omrknout zmiňovaný zajatecký tábor.

 

Všude je vysázeno mnoho stromků, tak se snažte chodit po vyšlapaných cestičkách, ať zbytečně neponičíte nic čerstvě rostoucí i kvetoucí. O pár fotek níže můžete vidět dokonce zbytky umývárny -  zřetelně jasné umyvadlo. Něco z toho by měly být také pozůstatky vězeňské cely a uhelného skladu, taky základy obytných domků. Pro vězně nechyběla ani odvšivovací stanici, prádelnu a budovy kuchyní. Viditelné by měly být i sprchy a dokonce latríny. Tábor měl rozlohu 200x80 metrů.

 

A zde začíná průchod, který je typický pro tuto oblast. Jakmile začnete vyhledávat fotky této oblasti, vyjede vám právě tato část, která mě už z fotek lákala a i když to zní zvláštně, těšila jsem se, až to uvidím na vlastní oči. Úpravy fotek a photoshop ale dělají dost, u mě ty fotky vidíte tak, jak ta místa opravdu jsou. Tak ať nejste případně zklamaní - i když si toufám říct, že nebudete.

 

ZÁVĚREM

Pro mě byl tenhle výlet nejspíš zážitkem celého roku.

Díky Tomovi jsem se dostala na míst, kam bych jinak nevlezla a možná bych i litovala. Někteří z vás mi psali, ať si místo užiju, že stojí za to a to mě vyhecovalo a namotivovalo, že využijo bezdětného dne a vylezu i tam, kam bych jinak nevlezla. O to silnější to byl zážitek. 

Ráda se na místo podívám za několik let znovu, abych porovnala, jak se změnilo anebo abych tam vzala odrostlé holky, kterým ukážu historii našeho kraje, na kterou se nezapomíná a o které je celkově důležité mluvit a vše si připomínat.

Pokud se na místo vydáte, přeju vám, ať si ho užijete alespoň z poloviny tak, jako jsem si ho užila já a ať máte zážitky, na které budete vzpomínat.