V polovině ledna jsem napsala první článek tohoto typu a byl to takový risk. Nevěděla jsem totiž, jestli Vás zaujme, jestli se Vám bude líbit a jestli to nebyla jen ztráta času.
Pokud jste první část nezaznamenali, tak ji najdete ZDE.
K mému překvapení se stala nečekaná věc a článek Vás oslovil, zaujal a byl opravdu velmi úspěšným, což jsem nečekala ani trochu.
Jenže mám pocit, že se buď stydíte na něco zeptat nebo Vás už asi nic nezajímá, protože dostat z Vás otázky na další článek, to bylo teda maso :-D.
Tento článek bude obsahovat tedy jen 3 odpovědi, ale i tak budou poměrně obsáhlé a snad sklidí stejný úspěch, jako ten první :-).
Pokud jste první část nezaznamenali, tak ji najdete ZDE.
K mému překvapení se stala nečekaná věc a článek Vás oslovil, zaujal a byl opravdu velmi úspěšným, což jsem nečekala ani trochu.
Jenže mám pocit, že se buď stydíte na něco zeptat nebo Vás už asi nic nezajímá, protože dostat z Vás otázky na další článek, to bylo teda maso :-D.
Tento článek bude obsahovat tedy jen 3 odpovědi, ale i tak budou poměrně obsáhlé a snad sklidí stejný úspěch, jako ten první :-).
Ohromný rozdíl je v tom, pokud je jen jedno dítě a pokud jich je už víc.
Nejvíc ze všeho mě štve vstávání ráno do školky. Já jsem ten typ, který je radši aktivní v noci, než aby ráno vstával a to vstávání je pro mě opravdu peklo. Zvlášť takhle přes zimu, kdy se vstává ještě za tmy. To mám špatnou náladu v podstatě hned od doby, co rozlepim oči :-D.
Když jsem měla jen Klaudinku a byla malá, tak jsme vstávaly, jak se nám zachtělo. Buď jsme se doplahočily na kroužek anebo jsme jednoduše zůstaly doma.
Teď ale člověk s tím starším fakt musí vstávat i když by mladší ještě spalo. To mě taky dost mučí, když musim Sofinku ráno budit. Holt to k tomu ale patří, jenže si člověk nikdy nezvykne.
Zároveň nemám holky vůbec spavé. Klaudince je 5 a aby spala celou noc ve smyslu od 19h-do 7h nebo tak něco, to absolutně neexistuje. Chodí spát kolem 21 hodiny a vstává v 6:30 - a to i o víkendu.
Někdy si to protáhne třeba do 7, ale později nevstává a dřív spát nechodí.
Bohužel je to samý i Sofinka. Ta chodí spát kolem 23 hodiny, někdy i později. V noci se vzbudí několikrát a ráno straší ještě za tmy i když vstávat nemusí. Je jedno, jestli spí hodinu po obědě nebo ne, stejně chodí spát pozdě.
Není přetažená, protivná, uřvaná .. prostě nespí.
Takže tohle co se týče spánku a vstávání mě štve nejvíc ze všeho.
A to, co mě naplňuje je mateřská celkově a vůbec to, mít děti. Od malička jsem se těšila na to, až budu mít svoje vlastní děti a na mateřské jsem se našla, doslova. Snad jednou napíšu článek přímo o tomhle, protože určitě nejsem jediná.
Spousta mamin se těší zpátky do práce, že je to doma ubíjí, ale v tomhle jsem přesný opak a i proto tolik makám s blogem a hledám si různé další cestičky, protože si nedokážu představit, že by tohle celé jednou skončilo.
Jsem doma téměř 7 let, což je pěkný kus života a nedokážu si představit, že bych jednou někde musela být 8 hodin, pak rychle domu, vařit, uklízet, věnovat se holkám a seknout třeba i s blogem, protože bych ho nestíhala.
I když je kolem spoustu povinností, pořád je to svoboda :-).
Nejvíc ze všeho mě štve vstávání ráno do školky. Já jsem ten typ, který je radši aktivní v noci, než aby ráno vstával a to vstávání je pro mě opravdu peklo. Zvlášť takhle přes zimu, kdy se vstává ještě za tmy. To mám špatnou náladu v podstatě hned od doby, co rozlepim oči :-D.
Když jsem měla jen Klaudinku a byla malá, tak jsme vstávaly, jak se nám zachtělo. Buď jsme se doplahočily na kroužek anebo jsme jednoduše zůstaly doma.
Teď ale člověk s tím starším fakt musí vstávat i když by mladší ještě spalo. To mě taky dost mučí, když musim Sofinku ráno budit. Holt to k tomu ale patří, jenže si člověk nikdy nezvykne.
Zároveň nemám holky vůbec spavé. Klaudince je 5 a aby spala celou noc ve smyslu od 19h-do 7h nebo tak něco, to absolutně neexistuje. Chodí spát kolem 21 hodiny a vstává v 6:30 - a to i o víkendu.
Někdy si to protáhne třeba do 7, ale později nevstává a dřív spát nechodí.
Bohužel je to samý i Sofinka. Ta chodí spát kolem 23 hodiny, někdy i později. V noci se vzbudí několikrát a ráno straší ještě za tmy i když vstávat nemusí. Je jedno, jestli spí hodinu po obědě nebo ne, stejně chodí spát pozdě.
Není přetažená, protivná, uřvaná .. prostě nespí.
Takže tohle co se týče spánku a vstávání mě štve nejvíc ze všeho.
A to, co mě naplňuje je mateřská celkově a vůbec to, mít děti. Od malička jsem se těšila na to, až budu mít svoje vlastní děti a na mateřské jsem se našla, doslova. Snad jednou napíšu článek přímo o tomhle, protože určitě nejsem jediná.
Spousta mamin se těší zpátky do práce, že je to doma ubíjí, ale v tomhle jsem přesný opak a i proto tolik makám s blogem a hledám si různé další cestičky, protože si nedokážu představit, že by tohle celé jednou skončilo.
Jsem doma téměř 7 let, což je pěkný kus života a nedokážu si představit, že bych jednou někde musela být 8 hodin, pak rychle domu, vařit, uklízet, věnovat se holkám a seknout třeba i s blogem, protože bych ho nestíhala.
I když je kolem spoustu povinností, pořád je to svoboda :-).
2. JAK MOC AKTIVNĚ SI HRAJEŠ S HOLKAMA? KOLIK ČASU JIM VĚNUJEŠ? NECHÁVÁŠ JE SPÍŠ SI HRÁT SAMOTNÉ NEBO SI HRAJEŠ VÍC S NIMI?
Ze začátku to bylo náročné, protože Sofinka byla neodložitelná a musela jsem ji mít neustále na sobě.
Využívala jsem času, kdy spala a věnovala jsem se Klaudince a naopak když byla Klaudinka ve školce, věnovala jsem se Sofince.
Klaudinka byla od narození samostatná a to ve všem. Když jsem si s ní chtěla prohlížet třeba knížku, podala mi jinou asi abychom měla každá svojí :-D. Nebo mě odstrkovala, že si se mnou hrát nechce. Takže u ní jsem byla čistě jen pozorovatel, jen jsem jí nabízela cesty. Sama si vydržela hrát hodiny, ale se mnou jen pár minut.
Sofinka je v tomhle úplný protiklad a od narození mě naopak neustále musela mít po ruce. Takže to, co jsem nezažila u Klaudinky, jsem u Sofinky zažila až dá se říct extrémně. Ale užívala jsem si to, doplnila jsem takové ty chybějící části a bylo to fajn.
Teď už to jsou parťačky, takže jakmile jsou doma spolu, nechám je hrát si jak se jim zachce a nerušim je. Jen pokud vidím, že dělají blbiny, tak je zarazím a dám jim nějakou aktivitu, u které se trochu uklidní - jako třeba malování, kreslení, stříhání, lepení a tak.
I v tomto věku, když je Klaudinka ve školce a já jsem doma se Sofi, tak jsem s ní v podstatě pořád.
Když píšu články na blog, tak většinou kojím anebo sedí u mě a kouká, jak mi na počítači naskakují písmenka. Taky si kolikrát přinese knížku, časopis, sedne si vedle mě a prohlíží si. Sem tam mi něco ukáže nebo se zeptá, tak si u toho i povídáme.
U Sofinky pro změnu neexistuje, aby šla do pokoje a hrála si sama. Všechno s čím si chce hrát, si přinese ke mně. Někdy si sedne v obýváku k šuplíku a zabaví se sama ale většinou jí asistuju.
Pokud jsou doma obě dvě a Sofinka usne, tak s Klaudinkou hrajeme společenské hry nebo tvoříme něco, co by Sofinka likvidovala. Takže je to spíš dost individuální a záleží dost i na situaci, náladě a tak.
Ze začátku to bylo náročné, protože Sofinka byla neodložitelná a musela jsem ji mít neustále na sobě.
Využívala jsem času, kdy spala a věnovala jsem se Klaudince a naopak když byla Klaudinka ve školce, věnovala jsem se Sofince.
Klaudinka byla od narození samostatná a to ve všem. Když jsem si s ní chtěla prohlížet třeba knížku, podala mi jinou asi abychom měla každá svojí :-D. Nebo mě odstrkovala, že si se mnou hrát nechce. Takže u ní jsem byla čistě jen pozorovatel, jen jsem jí nabízela cesty. Sama si vydržela hrát hodiny, ale se mnou jen pár minut.
Sofinka je v tomhle úplný protiklad a od narození mě naopak neustále musela mít po ruce. Takže to, co jsem nezažila u Klaudinky, jsem u Sofinky zažila až dá se říct extrémně. Ale užívala jsem si to, doplnila jsem takové ty chybějící části a bylo to fajn.
Teď už to jsou parťačky, takže jakmile jsou doma spolu, nechám je hrát si jak se jim zachce a nerušim je. Jen pokud vidím, že dělají blbiny, tak je zarazím a dám jim nějakou aktivitu, u které se trochu uklidní - jako třeba malování, kreslení, stříhání, lepení a tak.
I v tomto věku, když je Klaudinka ve školce a já jsem doma se Sofi, tak jsem s ní v podstatě pořád.
Když píšu články na blog, tak většinou kojím anebo sedí u mě a kouká, jak mi na počítači naskakují písmenka. Taky si kolikrát přinese knížku, časopis, sedne si vedle mě a prohlíží si. Sem tam mi něco ukáže nebo se zeptá, tak si u toho i povídáme.
U Sofinky pro změnu neexistuje, aby šla do pokoje a hrála si sama. Všechno s čím si chce hrát, si přinese ke mně. Někdy si sedne v obýváku k šuplíku a zabaví se sama ale většinou jí asistuju.
Pokud jsou doma obě dvě a Sofinka usne, tak s Klaudinkou hrajeme společenské hry nebo tvoříme něco, co by Sofinka likvidovala. Takže je to spíš dost individuální a záleží dost i na situaci, náladě a tak.
3. MYSLÍM, ŽE JSI NĚKDE PSALA, ŽE SOFI BYLA NEODLOŽITELNÉ MIMINKO. JAK JSI TO ZVLÁDALA? DOMÁCNOST, VAŘENÍ, VĚNOVÁNÍ SE KLAUDINCE A MANŽELOVI.
No, jak jsem to zvládala. Blbě a byla to fakt velká zkouška :-D. Zvlášť s tím jejím ekzémem šíleným, který všechno ještě víc zkomplikoval.
V době Sofinčiny neodložitelnosti jsem nevařila. Nešlo to. Když jsem si ji navázala do šátku, tak mi to bylo nepohodlný a špatně se mi s tím fungovalo. Navíc jsem se bála, že mi ten šátek o sporák chytne. Takže jsem nevařila. Manžel vařit umí, mnohdy líp jak já, takže jsem byla závislá na něm. Já jsem se odbývala jen rychlovkama.
Co se týče Klaudinky, tak mě zachránila školka, kam nastupovala měsíc před mým termínem porodu.
Neměla jsem pak špatný svědomí, že na Klaudinku nemám čas. Ta se vyřádila ve školce od rána do večera a doma jsem se jí věnovala, když měl Sofinku manžel. Klaudinka školkou žije od první chvíle, což je k nezaplacení ( i když by taky mohla trochu zvolnit a sem tam si prodloužit víkend :-D).
Domácnost a úklid neuteče, to vždycky počká a tím by se měl řídit každý. Však se to neposere, když se vypere později nebo když se vytírání odloží na víkend. My v podstatě uklízíme jen o víkendu, jindy se to nedá. Přes týden jen uklízím hračky nebo takový ten povrchový bordel ale nic víc.
S manželem máme všechno fifty fifty. Takže nějaké přímé věnování nebo obskakování, to u nás takhle nefunguje. Jsme ve všem společně a kolikrát i přebaloval v noci. I teď, když má Sofinka svoje dny a v noci šílí, tak je vzhůru a uspává ji.
Času jeden na druhého máme málo. Nebylo by na škodu někam vyjet třeba na víkend anebo dát holky na půl denní hlídání, ale na víkendovou akci je Sofi ještě malá a i když vím, že by to zvládla, tak tomu dáváme ještě čas.
Však to nebude trvat věčně a všechno tohle jednou skončí. To je to, čím se uklidňujeme a co si neustále opakujeme, jinak bychom se z toho zbláznili :-)
ZÁVĚREM
Nebojte se mě zasypávat otázkama, ať mám o čem psát a ať zjistíte třeba i něco, co Vám samotným pomůže a co Vás uklidní.
Zjistíte třeba, že to, co zažíváte, je normálka i u nás. Že neni potřeba mít perfektní domácnost a že nejsme samy, co úklid odsouvají na jindy.
Jako mámy se musíme podporovat :-).
V době Sofinčiny neodložitelnosti jsem nevařila. Nešlo to. Když jsem si ji navázala do šátku, tak mi to bylo nepohodlný a špatně se mi s tím fungovalo. Navíc jsem se bála, že mi ten šátek o sporák chytne. Takže jsem nevařila. Manžel vařit umí, mnohdy líp jak já, takže jsem byla závislá na něm. Já jsem se odbývala jen rychlovkama.
Co se týče Klaudinky, tak mě zachránila školka, kam nastupovala měsíc před mým termínem porodu.
Neměla jsem pak špatný svědomí, že na Klaudinku nemám čas. Ta se vyřádila ve školce od rána do večera a doma jsem se jí věnovala, když měl Sofinku manžel. Klaudinka školkou žije od první chvíle, což je k nezaplacení ( i když by taky mohla trochu zvolnit a sem tam si prodloužit víkend :-D).
Domácnost a úklid neuteče, to vždycky počká a tím by se měl řídit každý. Však se to neposere, když se vypere později nebo když se vytírání odloží na víkend. My v podstatě uklízíme jen o víkendu, jindy se to nedá. Přes týden jen uklízím hračky nebo takový ten povrchový bordel ale nic víc.
S manželem máme všechno fifty fifty. Takže nějaké přímé věnování nebo obskakování, to u nás takhle nefunguje. Jsme ve všem společně a kolikrát i přebaloval v noci. I teď, když má Sofinka svoje dny a v noci šílí, tak je vzhůru a uspává ji.
Času jeden na druhého máme málo. Nebylo by na škodu někam vyjet třeba na víkend anebo dát holky na půl denní hlídání, ale na víkendovou akci je Sofi ještě malá a i když vím, že by to zvládla, tak tomu dáváme ještě čas.
Však to nebude trvat věčně a všechno tohle jednou skončí. To je to, čím se uklidňujeme a co si neustále opakujeme, jinak bychom se z toho zbláznili :-)
ZÁVĚREM
Nebojte se mě zasypávat otázkama, ať mám o čem psát a ať zjistíte třeba i něco, co Vám samotným pomůže a co Vás uklidní.
Zjistíte třeba, že to, co zažíváte, je normálka i u nás. Že neni potřeba mít perfektní domácnost a že nejsme samy, co úklid odsouvají na jindy.
Jako mámy se musíme podporovat :-).
Žádné komentáře:
Okomentovat